drobné radostné děti. Nejkrásnější pohádkou stanou se robátkům
jesle ve skalním chlévě, k nimž přišli pastýři s bělounkými
ovečkami, jež dobrá zvířata zahřívala horkým dechem, v nichž
položeno pacholátko spanilé a moudré. Den narození syna tvého
stane se jim časem jarním uprostřed smutné doby; a jako pastýři
a králové nesli dary synu tvému, tak všecka laskavá srdce
ponesou dary dětem, jeho dědicům."

"Dřímej a odpočívej, sladká mladá matko! Pevně sevři ve své
lokty novorozeného syna; neboť oddychuje v nich a k životu
dospívá budoucí král, lidu tvého pýcha a sláva, - radost, naděje
a sláva tvá!"

A Maria objala úžeji obrubu jeslí, blíže posunula hlavu k
usmívající se tvářičce dítěte, naklonila se nad ně tělem, v němž
buchalo srdce, naplněné proroctvími andělských sborů. Zapomněla
na bolesti: syn její bude králem, pýchou lidu vyvoleného, naplní
proroctví, zachrání, vykoupí jej!

Usínala zase a dále se jí zdálo, že černošedá skála klene se nad
tlumem vlídných postav, zahalených ve světlé, sluncem ozářené
obláčky. Pak bylo jakoby se zpěv vzdaloval, stával se jí
nesrozumitelným, a když otevřela oči, aby zachytila obrysy okřídlených
sborů, byla v kobce skoro úplná tma. Vzadu jen řídký bílý kouř
prozrazoval přítomnost zvířat, Josefovo tělo jako beztvárná černá
hmota choulilo se na vysedlém balvanu, pouze bílé pleny, v něž
nemluvně zabaleno, byly trochu viděti a v nich matně hlavička
světlým chmýřím porostlá.

Venku asi mračna pokryla oblohu, a ostrý, chladný větřík vál
planinou, dávaje tušiti příchod prvních hodin nového dne. Maria
zachvěla se zimou a schoulila se; strach ji pojal z temné prostory,
v níž vše spalo. Teskně rozhlédla se kolem sebe, pak ke vchodu
kobky a pátrala zda brzy nastane den. Ale bylo stále tmavo a
hlucho venku na planině; i objala znovu obrubu jeslí, kladla
hlavu k dítěti a snažila se usnouti.

"Nespi, Maria," zašeptalo to vedle ní, jakoby z půdy skalní,
"nedávej se konejšiti lživými písněmi nebes. Rozestřeli před tebe
vábivé obrazy, abys zapomněla svého utrpení; ale věz, že nelze
potlačiti pamět bolesti ani jí samé: Její proud nevysychá,
vytryskuje a bude tryskati ze všech skulin po všechen život lidstva."
Hrozebný a přece tak smutně šeptavý hlas neznámého mluvčího
zařezával se Marii v duši; ve strachu zírala před sebe široce
rozevřenÝma očima. Počínala pojednou lépe rozeznávati obrysy
předmětů kolem sebe, ale světlo, iež ponenáhlu naplňovalo jeskyni,
nepřicházelo zvenčí probouzejícím se dnem. Nebylo šeré jako
ranní úsvit, ani zlaté jako mocné paprsky slunce, neb vlídný
zá
100