Povídka o narození Ježíšově.
(Z knihy ,,8 kamenité stezky".)

Zrána zhasly drobné, vzdálené hvězdy, jež třpytily se nad pastýři
andělem probuzenými, zhaslo a ztrácelo se jako mhla světlo
hvězdy věštecké, které přivedlo východní velmože k podzemnímu
chlévu. Odešli králové a pastýři, a teď odcházelo za nimi i slunce
z kamenné kobky, a její den proměňoval se znenáhla v přísvit
nachylujícího se večera.

Ale Maria dosud zřetelně rozpoznávala, jak obrysy kulatých
drobných údů jejího dítěte protahují se volně v malé prohlubni
jeslí, viděla bělavé chmýří na jeho hlavě, podobající se kratičké,
zcuchané a řídké vlně beránků, viděla, jak ústky jeho obchvili
zaškubne cosi jako smíšený pláč a nevědomý úsměv.

V pozadí kobky stála, nehýbajíce se zvířata a teplý dech, podobný
řídkému dýmu, vycházel jim z tlam. Na balvanu, z klenutí skály
vysedlém, spal pololeže Mariin průvodčí a snoubenec Josef; usnul,
unaven jsa vzrušenou nocí a slavným ránem, za něhož přišli se
poklonit dítěti Mariinu mocní tohoto světa.

Leč Maria nespala. Jejím mladým tělem dosud jako vteřinové
rány těkaly tupé bolesti, poslední to dozvuky velikého a strašného
utrpení, v němž za minulých hodin rvala se o život svůj a
prorokovaného syna; slabá horečka rozpalovala jí tváře, jemné čelo
pokrývala potem a slepovala chumáče vlasů těžkých a zápasem
zcuchaných. Uhlazovala si je průhlednýma, zhubenělýma rukama
a vždy prsty zabloudila k děcku, pohladila jejich konečky hebkou,
zarůžovělou kůži a urovnala na něm záhyby plének, ve které
bvlo zabaleno.

Když nebodaly jí doteky bolesti, pojímal zeslabenou a zimničnou
ženu na chvilku sladký klid dobojovaného zápasu; schoulila se
v sebe, položila hlavu na pelest jeslí, zahleděla se v dítě
a dumala.

V její duši nebylo bolesti; v ní kvetla radost nad zrozeným
děckem, v ní zpívala naděje, vzbuzená příhodami právě minulých
hodin. Neznámá, podivuhodná hvězda vzešla nad chudým
chlévem; sbory duchů zpívaly v oblacích plesavé hymny; pastýři přišli,
slzy prolévali, věštby proroků opakovali, na kolenou se klaněli
novorozeněti; pak přijeli na velbloudech králové, a králem, svým
panovníkem budoucím, nazývali maličkého syna, dary kladli pod
chudé jesle ve skále.

Pevněji, žíznivěji zadívala se Maria ve dřímající dítě; 6, jest
božské, - ušlechtilé jsou jeho rysy, dokonalé jeho měkké údy,

7 490-4.

97