mou Ludmilku? Jsou! zajisté doma; jindy v tuto hodinu
chodívám s Ludmilkou na procházku, ale dnes, že hyl čas studený
a větrný, nařídil jsem, aby Nosák, její informátor, učil ji
odpoledne."

Položiv listiny, Michlem prve mu odevzdané, mezi nahromaděné
papíry ostatní, otevřel menší postranní dvéře a pobízel piaristu,
aby vstoupil. Pokoj, do něhož vešli, byl stavěn do rohu, opatřen
třemi okny a vůbec jasnější, než Kollárova pracovna; přes to, že
zimní odpoledne schylovalo se zvolna k večeru, spatřil Michl zcela
zřetelně, jak od stolu čtyřhranného při okně jednom vstává
děvčátko asi devítileté, a mladík, patrně zmíněný informátor, a jak
při okně jiném, u stolečku šicího sedí paní v blondovém čepci.
Když otevřely se dvéře, vzhlédla chladně a v šití ustala; Kollár
oslovil ji po německu jako Friederiku a představoval jí Michla,
jmenuje jej českým učencem a literátem, zároveň profesorem na
školách normálních. Josef Justin klaněl se uctivě, promlouval svou
vskutku vybranou němčinou o veliké cti, které se mu dostalo
seznámením se s dámou v celém Slavjanstvu tak proslulou a
zbožňovanou; a když paní Friederika skoro pohrdlivě se usmála, tázal
se, zdali se jí nestýská v cizí zemi, zdali již si zvykla. Tím
očividně uhodil na příjemnější strunu; stěžovala si, že jí Uhry
připadají stále jako cizina, a že by se mnohem raději s chotěm a
dceruškou přestěhovala někam blíže domova svého, aneb alespoň
do města, kde se více po německu mluví. Ptala se pak přívětivěji,
zdali zná Durynsko, Jenu, Výmary, a když vykládal, že z
Německa důkladně poznal pouze Slezsko, hlavně Vratislav, s účastí
poslouchala.

Kollár pak ihned zavolal k sobě Ludmilku, s níž a s Nosákem
hovořil po slovensku. Děvčátko se Michlovi velmi líbilo pro svěží,
zdravý zjev a hlavně pro oči, jasné a pronikavé, zcela podobné
očím Kollárovým; vzal je láskyplně za ručku, kterou pohladil, a
chválil, že pěkně po slovansku hovoří, jako pravá vnučka Slávy,
dítě Slávy dcery. I s mladičkým, velmi nesmělým Nosákem
promluvil několik slov.

Ale vida, že se v pokoji stmívá, poroučel se paní Friederice,
rozhlédnuv se ještě jednou, dlouze po jizbě, jako by si ji chtěl
navždy zapamatovati. Byla vypravena důkladným, leč neozdobným
nábytkem, a přes bílé mulové záclony a podobné gardiny na
postelích dojímala přísně; jediné květiny, které stály na okenních
římsách, a oheň v kamnech, dvířky prosvitající, dodávaly jí jakési
útulnosti.

Když se Michl ve vedlejší kanceláři oblékal do pláště, znovu pro~il
kazatele, aby dobrotivě listiny jeho prohUdl, do matriky jej za-