knihovník, - spokojím se s prací jakoukoli, pnmerenou mému
vzdělání! Chci při tom dále v písemnictví našem působiti, hodlám
dokončiti dějiny rodiště svého, hodlám nakresliti obraz školství
českého za doby nové, - a sám k tomu ráčil jste mi poukázati,
že "Literaturný Letopis" žádá si doplnění a pokračování! Jsa
znepokojen ve svědomí svém, jsa ve společnosti, kde pravé svoje
smýšlení skrývati jsem nucen, nemohu řádně pracovati .. , Chtěl
bych žíti jako člověk poctivý a svobodný v novém okolí, snad
zde v Uhrách, kde bych pak trvalé občanství získal. S láskou jsem
vždy pohlížel k Tatrám, kolébce Slovanstva!"

Ani tato poslední věta, vyslovující zamilovanou myšlenku
Kollárovu, nepůsobila příznivě na kazatele; zastaviv se opět, vyjel
trpce: "Toť naděje veskrze pošetilá, milý pane! Jsme zde, my
Čechoslavané, na pospas dravosti i Němců i Maďarů! Tito
nechtějí uvěřiti, že by spíše měli postupovati s námi, krajany, proti

Y't l' tY l' J" o b' d' v Vt t Yk

nepn e I ve re emu. a samo puso IV z e VIce nez c vr ve u,
ne
vím, budu-li zde zítra, nevyštvou-li mne za záminkou jakoukoli,
ale vždy falešnou! Nevěděl bych místa, jež by vám slušelo; spíše
zůstaňte v Čechách, anebo v jiné zemi rakouské se zpřírodněte.
Krajina kolem Vídně nebo blíže Prešporku lépe by se hodila."
"Za nových poměrů svých v Čechách zůstati nemohu, - a chci
dosíci všeobecné blaženosti," pravil Michl, skloniv hlavu a dodal
ještě tišeji: "Důstojný pane, vy dlouho jste strádal samotou,
marně ždaje toho, po čem srdce vaše toužilo; celé čtenářstvo české
četlo, že: ,Mína jen a Mína znějí struny,' a radovalo se, když
krásný sen lásky se vám splnil. Omladina česká ve vroucím ohlasu
odříkávala vaše znělky, také já o Míně jsem deklamoval ve své
samotě nedobrovolné, znaje a miluje lepou děvu jména tohol
Přejte mi, abych dosáhl, čeho konečně dostalo se vám, podejte
mi k tomu ruky pomocné."

Kollár byl v patrných nesnázích; po chvíli mlčení odpověděl:

"Podívám se na listiny vaše a učiním, co na mně bude, - ač
nedoufám, že bych žádosti vaší docela vyhověti mohl. Také o
zaměstnání pro vás chci přemýšleti, - leč, jsem tu v Pešť-Budíně
člověk bezmocný, zle pronásledovaný, kterému jest dbáti, aby
nepohoršil úřadů zdejších. Snad Wimmer v Horních Střelcích ... "
dodal skoro pro sebe.

Michl přiblížil se ke hřebu při dveřích, na nějž prve pověsil si
plášť a klobouk. Učinil to s tváří tak skleslou a zarmoucenou, že
i Kollár si toho povšiml; chtěje poněkud smazati dojem zklamání,
v němž "spolupracovník na poli písemnictví českoslovanského" od
něho odcházel, řekl přívětivě: "Nechtěl byste se podívati do mé
domácnosti, na paní mou, kteroužto jen z básní znáte, a na milou