"Navštívil jsem oba před málo roky ve Vratislavi; s pražskými
literátory si pilně písma vyměňuji, když na venkov mne náhoda
usadila, - s Dundrem, Štěpánkem, V rťátkem, - i do Ruska píši
panu Keppenovi, Ivaniščevu ... "

"Jsme synové Slávy, roztracení po celé Evropě," vzdychl Kollár.
"Jsme ještě po řáde jako ty pruty synů Svatoplukových, a
nebudeme silni, dokud se nespojíme! Jen pospolitost literární
jednotlivých kmenů nás uchrání od zaniknutí. Až všichni poznáme se
lépe, pak vespolek i postupovati budeme; pak, doufám, v Boha,
že vyslechnuta bude rada moje, ve spisu o vzájemnosti vyslovená.
Souběh dějin a božská prozřetelnost rozdělila nás na díly a
dílečky mnohé; ale my opět sesílíme, až čtyři největší a
nejvzdělanější kmeny, ruský, český, polský a illyrský, vůdcovství převezmou
a nářečí svá ostatním propůjčí."

Michlovi připadalo, že zase sedí v evangelickém chrámě a slyší
Jana Kollára kázati; zase z jeho řeči sálal oheň, zase jeho hlas,
zprvu střízlivý a ztlumený, nabýval pronikavosti; ostřeji
zasvítily i jeho podivné oči, - díval se jimi na svého hosta,
probodával jej takořka, a přece zdálo se Josefu Justinovi, že nehledí
na něho, nýbrž na všecko to "roztracené Slovanstvo", jež přeje
si spojiti.

"I já jsem toho přesvědčení," přitakal mu horlivě. "Již před svým
"Literaturným Letopisem" a pak v něm samém, myšlenku
velikého Il1yrstva jsem prohlašoval, vydal, jak vám, důstojný pane,
známo, ,Pravopis illýrský'. Ale v Praze někteří literatoři, pan
Malý Jakub-Budislav na příklad, tvrdili proti mně, že nikoli
Il1yrci, leč Chorvati, Srbové, Bulhaři, Slovinci jsou kmenem
slav.janským, chtějíce tak drobiti, kde více potřebno· jest pevné
spojení. Nebude zajisté na záhubu menších kmenů slávských,
užívati-li budou jednoho, v písemnictví již vynikajícího nářečí, x
svoji bytost přece zachovají! A slyším s politováním, že i tady na
Slovensku rozkol a nepřátelství k české spisovné řeči se vzmáhá?"
Kollár skoro vyskočil se své lenošky: "To onen Kadavý, učitel naší
školy! - - - Míval jsem jej rád, doufal jsem, že prospěje
nešťastné naší církvi slovenské, ohrožované jak Němci, tak
Maďary. On v opak svár rozsévá mezi mnou a církví, - sám jsa
evangelík, rozšiřuje neblahou pro nás katolicko-bernoláckou
Štúrovštinu! Nehodlám trpěti rejdů jeho, nejdříve školu nedělní,
kterou na svou pěst zřídil, z budovy naší školní vypovím!"
Michl nevěděl, jak se vyjádřiti, aby snad svojí obranou
Kadavého Kollára ještě více nepopudil. Podotkl jen po chvilce:

"Dosud církev evangelická na Slovensku spíše byla pojítkem
I!I Čechami. . ."