pracovník na roli písemnictví českoslávského, také zdárný syn
Slávy-všematky."

"Přece bych vám byl zavázán, kdybyste mne, jsa v domácnosti
pěvce našeho důvěrně znám, uvedl k němu . .Jduť také v
záležitosti nikoli literatury se týkající, ale církevní, soukromé, a ne
zcela obyčejné." Tmavokadeřavý profesor mluvil v nesnázích a
skoro prosebně se díval na mladého učitele.

Ten potřásal hlavou: "Ráčíte se dokonce mýliti, - nejsem di'tp
věrně znám v rodině pana faráře Kollára! .Jsem církevní učitel,
jemu podřízený, zprvu jsem mu snad byl milý, ale teď nevidí
mne rád ani ve škole, ani v církvi, a k sobě málo a nerad mne
připouští. Jsem přesvědčení zouplna od mínění dvojctihodného
pána Kollára se uchylujícího."

,,2e by malá obec upřímných Slavjanů zdejších rozkolem byla
zachvácena, sotva bych uvěřil ... "

Učitel zasmál se zase, ale tentokráte jaksi hrdě:

"Ne ode dne včerejšího, velebný pane profesore, a ne pouze
osobou mojí, ale muži většími, pracovníky zdárnějšími. Nemohouť
Slováci sdíleti mínění pana Kollára a uposlechnouti rozkazů jeho,
aby řeč svoji zahodili!"

"Leč vy Cech jste, pane Kadavý, jak v seznamech našich
literaturných jsem se dočetl?"

"Jsem Cech rodem; ale, jakmile po příchodu svém do Uher
seznámil jsem se s nešťastnou větví slavjanskou, z jejíhož tábora
vlastní synové utíkají, zaslíbil jsem se, že nebudu napomáhati
její úplné zkáze. Jsem Cech, - a nepochopuji, že pan Kollár,
rodem Slovák, řeč mateřskou jako Popelku do kuchyně odkazuje
a do síní básnictví a věd jí nepřipouští."

"Slavný pěvec náš vzájemnost slovanskou ohnivě vyhlašuje, a
najisto žádnému kmeni slavjanskému ublížiti nechce!"

"Ale svou ,slávy dceru', svoje básně a spisy všecky psal českým
nářečím, anebo dokonce německy a latinsky, a když jsem se
opovážil se mu ozvati míněním vlastním a za domovinu jeho se
přimlouval, ihned katolicko-bernoláckou štúrštinu, která jednotu a
vzájemnost oslabuje, mi ve tvář vmetl! .Jako bych já byl
katolíkem, odpadlíkem od evangelia!" pravil Kadavý prudce a snažil
se hlas svůj rozčilený přitlumiti. "Ne velebný pane profesore,
nechtějte po mně, abych s vámi do fary vstoupil, - nedobré byste
sobě připravil uvítání. Ale zastavím se pro vás, nezdržíte-li se
přílišně dlouho, a vyprovodím vás k domovu. Vím, že se tu v
PešťBudíně nevyznáte."

,,0, do ulice Vácovské, k 2ateckému cestu ještě si naleznu,"
žertoval profesor. "A kdybych zbloudil, již trošce maďarských vět