Drašar II Jana Kollára.
(Z románu "Drašar".)

Při stupních, vedoucích vzhůru k slovenské faře pešťské, stáli dva
muži a horlivě, třebaže hlasem přidušeným, hovořili. Byl již první
týden v prosinci, ostrý vítr vál, přinášeje i ojedinělé vločky
sněhové, jež však ihned se rozplývaly, muži nedbali, stále
rozmlouvali, přidržujíce si chvílemi ruku nebo kapesník k ústům, aby
zahřáli vzduch vdechovaný. Prodavač-Němec, jenž měl svůj stánek
před farou, zvědavě na ně pohlížel; snažil se pochytiti, o čem
~polu hovoří, leč nerozuměl, a zdálo se mu, že to není maďarské,
ba ani slovácké!

Starší z mužů, něco více než třicetiletý, všecek černě oděný,
tmavokadeřavý a tmavooký s příjemným úsměvem kolem zvlněných rtů,
jednou nohou již stoupal vzhůru k uzavřeným dveřím fary, a zase
se zarazil, couvl; podíval se neklidně k přízemním oknům a vzal
svého společníka za ruku: "Pojďte se mnou, pane učiteli, ukážete
mi cestu, abych do nepravých dveří nevstoupil," pobízel ho.
"Naše slovenská fara je chudá a malá," usmíval se oslovený, muž
ještě mladý, rusovlasý, s tváří taktéž hladce vyholenou, "v ní
nezbloudí te!"

"Pojímá mne skoro bázeň, když předstoupiti mám před velikého
věštce a pěvce našeho! Bude to poprvé, co se s ním blíže
setkám - _"

"Myslil jsem, pane profesore, že jste byl v našem chrámě na
kázání jeho, - alespoň se mi zdá, že jste mi vypravoval, jak jste
byl rozohněn řečí našeho faráře a jak jste pochopoval, že také
celá obec byla unesena."

"Slyšel jsem řeč jeho, již on kázní nazývá, ale ostýchal se
přistoupiti a jeho s osobou svou seznámiti, - tím více, že zdál se
býti unaven, nemocen."

"Uléhává po službách božích skoro vždy; dává se strhávati svým
předmětem, rozohňuje se až přílišně, a pak to odpykává. Víte, že
je zdraví chatrného již mnoho let."

"Když počal mluviti tiše, s namáháním patrným, nenadál jsem
se, že řeč svou skončí s takovou mocností, až stěny chrámu se jí
ozývaly," podotkl profesor. "Pravý to věštec a prorok Slovanstva,
nejen v básnictví, ale také v ouřadě kněžském!" dodal vroucně,
ale podíval se znovu ostýchavě vzhůru.

N a hladké tváři mladého učitele prokmitl nepatrný a skoro uště·
pačný úsměv. "Náš pan kazatel nevede si doma tak vznešeně a
pro rocky, abyste měl příčinu se ho obávati! A vždyť jste
spolu
•••