Když vycházel, mlynářka vstoupila: "Slyším v sedničce, jak byste
vodcházeli," pravila Koutné, "teďkejc to možná nejní, tuze prší.
A !říček usnul, hnedkom po Růžence, krásně se im to spí při
lijáku. Jenomej pobuďte, nejní dlouho, šak se vyčasL"
Odcházela zase k dětem: když klaply za ní rohoží pobité dveře,
jakési rozpačité mlčení rozhostilo se mezi přítomnými; Kvapil
nerozhodně díval se do svých listin a ostatní nepokojně posedali
u stolu v rohu i na lajci u kamen. Tu dědeček Lexů, vida na
tváři svého souseda Faimona mrzutý úsměšek a zaslechnuv, jak
tento zamumlal: "Toť je řečí pro trochet vody ... " vstal, hodil
na žhavý dosud popel dříVÍ, kousky to rozřezaných pařezů pod
pecí nahromaděných, jež za málo okamžiků zapraskaly a se
vzť1aly, a vráti v se ke stolu, položil ruku na rámě Kvapilovo:

"Cti, bratře, budem poslouchat; přecej ste se nesešli, abychme
tu naříkali nad lijavcem, ale abychme obcovali v duchu
Nejvyš
šího a poznávali praudu." .

Po těch slovech poněkud ostře a vyčítavě proslovených, i Helena
Koutná, jež od vzdálení se mlynáře rozčileně dívala se buď ke
dveřím, buď zrakem pátrala v zatemnělých okénkách na záurseň
obrácenÝch, přemohla se a tiše složila ruce v klín. Kvapil pak
počal hlasem ztlumeným, leč přece jasně srozumitelným předčítati
list mezi "bratřími" velmi oblíbený, v němž slezský kaplan
biskupa trevírského Arnoldiho volá k odpovědnosti, Že k uctívání
vyvěsil šat iakÝsi, vydávaje jei za suknici Kristovu, k níž pak
za krátko nětkrát sto tisíc poutníků a poutnic připutovalo. Mleinek
pasecký, Pakosta, dcerka jeho, Karlička, sledovali věty pronášené
zvolna a jadrně s velikou dychtivostí, ale i ostatní. kteří list znali
a častokráte četli, zřejmě naslouchali se zájmem. Když pak Kvapil
dospěl místa, kde psáno: "Nevíte-liž - jakožto biskupu věděti
vám to jest, - že .ležíš Kristus učil: Bůh jest duch, a kdo se mu
klaněti chceš, klaniž se mu v duchu a praudě? A všadyž lze se
mu klan((ti, nejen ve chrámě Jerusalémském, na hoře Garizim
anebo v Trevíru u sukně posvátné!" A dále: "Nevíte-liž, -
jakožto biskupu věděti vám to jest! - že evanjelium výslovně
zakazuje klanění se každému obrazu, všelikÝm ostatkům, že
křesťané za časů apoštolskÝch a za prvních tří století nestrpěli ve
svÝch chrámech ani obrazů ani ostatků. že uctívání takové
00hanům sluší, a že otcové církevní prvních tří století posmívali sf'
za příčinoll ton oohanům? Ze stolí psáno, spíše že by obrazy
klan/(ti se mělv lidem. neboť od nich uči"ěny jsou - _" tu kÝvali
shromá~dění radostně hlavou, Dodávali si ruce. a Helena Koutná
zašeptala žebrákovi vedle ní sedícímu: "Dyť říkám, že naše víra
byla odjakživa, ona je jediná pravá ... "

79