vený, se pokořuj ou! Sak jejich vlastní kněz, hiršperskej Ronge,
ve svým listě jich ukázal podle praudy!"

"Ten im všem šláh do svědomí," chválil Kvapil vroucně, "skorem
iako náš mistr Jan Hus, svatý paměti! Kladu stejně jeho list
k nejmilejšímu čtení našemu, k novinám pana Havlíčka a pana
Jun~manna zápiskům."

Pohlédl jakoby na dotvrzenou dokola na posluchače; oba Lexové,
~estra Helena, Honzíček-žebrák, Kubík i zamračený Faimon
horlivě mu svědčili, leč na tvářích Pakostově a jeho průvodčích
i mladého přívětivého Mlejnka bylo zřejmo, že není jim jasno,
o čem oba muži s pochvalou hovořili. Proto pokračoval Kvapil
táz:wě: "Či snad, bratři, neznáte šichni Rong-ův list?"

"Nihdá sme vo něm na Sedlištích ani v Budislavi neslyšeli,"
vyznával se Pakosta, a Karlička také vrtěl hlavou a šeptal: "Neé,
neé!" "Slejchám vo Rongoj, ale to zepsání jeho neznám,"
dodával mladý Mlejnek.

"Neškodilo by, dyby bratr Kvapil zase; list nám šem přečet', byl
by nám k užitku," přimlouval se dědeček Lexů, a ostatní hned mu
'lvědčili: "Toť, toť," a "bárci, bárci". Kvaoil, jenž většinou
oředčítával ve shromážděních "dětí Nejvyššího" spisy jim oblíbené.
rovnal si drobné sešity a noviny, a rozestřel před sebou list valně
sešlý. sežloutlý, rohů již zahnutých a kraje trochu potrhaného.
Všichni dychtivě umlkli; ve velikém tichu, jež rozhostilo se po
světnici nízké, jen zpola ozářené, bylo náhle slyšeti jakoby
pravidelné klepání, jako slabý, vzdálený cupot - naslouchali, pak
vzhlédli udiveně, skoro ustrašeně. Mlynář Lexa, jenž seděl blíže
obílené sroubené stěny, u jednoho z okének nadzdvihl vyšívaný
lem plachty a vyhlédl za ni: "Lijavec se spustil a veliké kapky,
skoro jako kroupy, tlučou do oken a do střechy," vysvětloval.
Pohlédli všichni k okénkům nezastřeným, vedoucím na záprseň, a
vskutku, i na nich počínala se usazovati drobná, rozstříknutá
vláha, odraz to deště do střechy bušícího. Koutná zdvihla se a
tiše vyšla na síň; vrátila se ihned a pravila znepokojeně: "Tma
jak v hrobě aleje přeukrutně; kerak jenomej dojdem dom ŕ
a s Iříčkem!?"

,.Dyť nejní eště tak dlouho, milá sestro Koutná," těšil ji
Honzíček, "třá se rozšeří a bude noc pěkná!"

"A dyby to byla věc nemožná, pobudete tu šichni s náma a
vydáte se z rána," rozsoudil Lexa mlynář a vstával se svého místa.
"Musím se podívat do mlejnice a k náhonu, co nám ten liják
dělá, chtěli jsme mlet dneskom v noci - vy tu, dědečku, buďte,
přijdu za chvilku."