i Honzíček žebrák hleděl s láskyplnou jakous úctou ke Kvapilovi. Jen Pakosta usmíval se nedůvěřivě, a zasmušilý Faimon podepřel si hlavu ježatých vlasů o ruce a zamumlal: "Svět trestá nás napořád, že se mu poddávat nechcem - on nechce, abychme mu dáli dobře ... " "Ba, ba," přisvědčoval mu dědeček Lexů, jenž s rovinskýmobyčejně se srovnával. Jakési teskné, beznadějné mlčení zavládlo ve shromáždění, i Kvapilovi bylo neveselo, ale přemohl se násilně a vlídně se nabídl: "Přečeť bych vám, bratři, něco z pana Havlíčka, rádi ste ho dycky poslouchali. Vzal sem Slovana i Národní Noviny; to byl muž, který nás Čechy učil, jak máme bejt živi statečně, nepřátelú ani tmy se nebát a utvrzovat se ve vědomostech." Rozevřel si listy starých novin před sebou a zase se v nich probíral. Mlejnek z Pasek přisedal si blíže k němu: "Zda-li pak, bratře Kvapile, pan Havlíček taky o víře psal a nejenom vo konštituci," ptal se s dychtivou a jaksi radostnou tváří. "Byl pro to, aby každý v Čechách měl zaručenou volnost svědomí. Kněze nemiloval, chtěl, aby nejlepší a nejmoudřejší učili děti ve školách a lidi ve vejřeunosti - to se mu zdál bejt pravej ouřad kněžskej!" A vyhledav si vhodný odstavec v novinách přinesených, četl Kvapil s velikou vroucností věty, jimiž publicista, již tři roky mrtvý, v časech pohnutých k lidu promlouval. "Čtu nejrejš knížky vo císaři Josefoj," podotkl Kubík pasecký. "Šeck co on vydal a co o něm psáno, svaté jest. Čítám je ve světle neporušitelnosti, které na každé srdce doléhá." "Byli on taky král Marokán, který přišel, aby nás osvobodil ode tmy," počal zase Pakosta blouzniti. "Nepřátelé světla ho utratili, ¨ ale on nejní mrtev, vstane zasej a přinde je soudit. Říkáme si vo něm na starý knížtičce, je v Praze vydaná už před dávnými časy." "Máme i taky tady za koutnicej dobře skovanou," přikyvoval Lexa, "a Labyrint světa a Kotterovo proroctví ... " "I my na Pasekách," hlásil se Kubík radostně, "zdědili sme to po předcích a uchránili, dyž přišla visita! Och, co ti předci zakusili pronásledování a přecej při praudě vytrvali, ve světle Nejvyššího chodili," rozpovídával se. "Přeukrutně sou Paseky za světem a stejně ani tam nenechávali ich s pokojem. Nejprú chodili ich špehovat velební páni ze města, missionáři, dost knih svatejch im pobrali, mrskat je dávali, potomej po patentu císaře Josefa blahý paměti i pastoři na ně sočili, že nejsou živi podlevá přikázání církve evangelický, ale podlevá svý víry pravý. Za zejmy, dyž byly zámětě na sáhu, dvě, nebo-li z jara, dyž se hrnula voda z lesů, tu ich nechávali s pokojem - ale jak nastal počas,