i Honzíček žebrák hleděl s láskyplnou jakous úctou ke
Kvapilovi. Jen Pakosta usmíval se nedůvěřivě, a zasmušilý Faimon
podepřel si hlavu ježatých vlasů o ruce a zamumlal: "Svět trestá
nás napořád, že se mu poddávat nechcem - on nechce, abychme
mu dáli dobře ... "

"Ba, ba," přisvědčoval mu dědeček Lexů, jenž s
rovinskýmobyčejně se srovnával. Jakési teskné, beznadějné mlčení zavládlo ve
shromáždění, i Kvapilovi bylo neveselo, ale přemohl se násilně
a vlídně se nabídl: "Přečeť bych vám, bratři, něco z pana
Havlíčka, rádi ste ho dycky poslouchali. Vzal sem Slovana i
Národní Noviny; to byl muž, který nás Čechy učil, jak máme bejt
živi statečně, nepřátelú ani tmy se nebát a utvrzovat se ve
vědomostech." Rozevřel si listy starých novin před sebou a zase se
v nich probíral. Mlejnek z Pasek přisedal si blíže k němu: "Zda-li
pak, bratře Kvapile, pan Havlíček taky o víře psal a nejenom
vo konštituci," ptal se s dychtivou a jaksi radostnou tváří.

"Byl pro to, aby každý v Čechách měl zaručenou volnost
svědomí. Kněze nemiloval, chtěl, aby nejlepší a nejmoudřejší učili
děti ve školách a lidi ve vejřeunosti - to se mu zdál bejt pravej
ouřad kněžskej!" A vyhledav si vhodný odstavec v novinách
přinesených, četl Kvapil s velikou vroucností věty, jimiž publicista,
již tři roky mrtvý, v časech pohnutých k lidu promlouval.

"Čtu nejrejš knížky vo císaři Josefoj," podotkl Kubík pasecký.
"Šeck co on vydal a co o něm psáno, svaté jest. Čítám je ve
světle neporušitelnosti, které na každé srdce doléhá."

"Byli on taky král Marokán, který přišel, aby nás osvobodil ode
tmy," počal zase Pakosta blouzniti. "Nepřátelé světla ho utratili, ¨
ale on nejní mrtev, vstane zasej a přinde je soudit. Říkáme si
vo něm na starý knížtičce, je v Praze vydaná už před dávnými
časy."

"Máme i taky tady za koutnicej dobře skovanou," přikyvoval
Lexa, "a Labyrint světa a Kotterovo proroctví ... "

"I my na Pasekách," hlásil se Kubík radostně, "zdědili sme to po
předcích a uchránili, dyž přišla visita! Och, co ti předci zakusili
pronásledování a přecej při praudě vytrvali, ve světle Nejvyššího
chodili," rozpovídával se. "Přeukrutně sou Paseky za světem a
stejně ani tam nenechávali ich s pokojem. Nejprú chodili ich
špehovat velební páni ze města, missionáři, dost knih svatejch
im pobrali, mrskat je dávali, potomej po patentu císaře Josefa
blahý paměti i pastoři na ně sočili, že nejsou živi podlevá
přikázání církve evangelický, ale podlevá svý víry pravý. Za zejmy,
dyž byly zámětě na sáhu, dvě, nebo-li z jara, dyž se hrnula
voda z lesů, tu ich nechávali s pokojem - ale jak nastal počas,