"Jenom mlč, Honzíčku, mlč, sic pro po druhý nedám," hovořila
mlynářka směrem k šerému koutu, a Koutná spatřila tam velmi
nuzně oděného muže as padesátiletého, vedle něhož stála při lajci
dřevěná, na hořením konci "klocem" otočená berla. Vstala ihned
a přiklonila se k němu: "Ty's taky došel, bratře? Nejní tomu
dávno, co s Josefem sme hovořili, kam asi tvoje cesty řídil
Nejvyšší . .. U vašich nevěděli."

"Nebyla práce žádná, má milá sestro Koutná," usmíval se
Honzíček, "zrouna si nikdo příštipků ncžádal- chodil každej rejš
bos! - a novou botu Honzíčkoj nikdo udělat nedá. Zebral sem
se a šel do kraje až k Žamberku, po prosbě."

"Chudero ... " litovala vdova chromého. "Je to lán světa! A takle
po berli! Ale sou tam lidi možný - snad ti dali?"

"Vodbejvali mě dost a dost; vyptávali se, vodkád du a dyž
uslyšeli, že áž vod Poličky, vod Skutče, hněvali se, proč neprosím
u svejch. I řku: "Kerak bych moh' toho ubohýho sedláka vo ten
krejcar vokrádat, je sotva živ ze špatnej půdy! A nehrdlouhal
sem!" Široký jeho obličej osvítil zase úsměv tak dobrý a líbezný,
že tvář rozbrázděná a hranatá stávala se skoro příjemnou.
"Nenutil sem ich tam v kraji," dodával, "šak mě bratří a sestry
nevopustí!"

Malý Jiřík na lajci posedal a několikráte zívl. "Pudem k
Růžence," vybízela mlynářka, která si toho všimla, a již s ním
vyklouzla z blízkých dveří, pomáhajíc mu přes vysoký práh. Koutná
zatím pozorovala muže shromážděné u stolu a nahnula se pak
k žebrákovi: "Ani sem netroufala, že se sejdem; Josef vyhlížel
bratry po cestě a voni zatím nás předešli. Teďkomejc už ich
poznávám, sou to Lexové voba, hospodář i dědeček, vedle nich
Mlejnek a Kubík z Pasek, A Faimon z Rovinky taky došel - že
mu žena nebránila!"

"Fajmon nedbá a dyby tech panáčků deset na něj poštvala ŕ
dělá si přecej svoje. Šak sou v nepohodě pořádem; - to tady
u Lexů je to inší, paňmáma je katolička taky, ale je dobrá
duše, neřekne mý tvý, dyž si dělá hospodář podlevá svý

přesvědčenosti." .

"Vona, chudera, tuze moc zkusila," pokyvovala Koutná hlavou,
"děcka se í rodily a zasej mřely - jenomej Růženka í roste, na
tu šecko skládá - šak je to děcko utěšený!"

Dvéře na síň, rohoží pobité, otevřely se, leč na místě mlynářky,
které se Koutná již chtěla zeptati, jak se děti k sobě měly,
objevili se v nich noví účastníci schůze, Pakosta s děvčetem asi
patnáctiletým, a drobný človíček brunátné tváře, sivých očí,
hlu
69