"To sotva," odpírala Koutná, "Lexovi domka budou - ale ináč
netroufám, že se nás víc sejde."

Mýlila se; když vstoupila do rozsáhlé sednice, jejíž těžký,
trámový, do velikých čtverců spořádaný strop visel tak nízko nad
hlavou, že vysoká žena mimoděk na prahu se shýbla, spatřila,
jak mlynářka Lexová hovoří již s několika osobami, usazenými
na "lajci" před rozložitými kamny; a v protějším rohu u
starobylého trnožového stolu, jehož deska vykládána byla uměle dvěma
mlýnskými koly a dvěma mlynářskými sekerami, pod neumělými
obrazy mistra Husa a Jana Zižky seděl Lexa mezi tlumem mužů,
jejichž tváře v přítmí nebyly dosti zřetelny.

Manželé Lexovi však sourozence ihned poznali, vítali je a mezi
ostatní rozsazovali. Koutná, vybalivši se z tmavé své loktušky,
posadila vedle sebe na laje hošíka, jenž, jakmile ocitl se mezi
neznámými lidmi, schovával se jako vždy za matčinu mold6nku:

"Přivedla, ba abych praudu řekla, přinesla sem vám, paňmámo,
Iříka našeho; de si pohrát s vaší Růženkou - kdák i máte?"
Mlynářka byla žena drobná, útlé, trochu jakoby zlomené postavy,
podlouhlé, velmi bledé tváře, z níž jako dvě smutné studánky
dívaly se hluboké, kdysi krásně modré oči, teď již poněkud kalné;
na vlasech světlých k uším sčesaných měla posazenu uzlíčkovanou
holubičku-lebku. Jakmile shlédla chlapce, láskyplně jej hladila
po tvářičkách. "Ani sem si neušímla," omlouvala se. "To ste
hodná, že ste přišla a hoška přivedla. Růženka bude ráda
je ve stodoli - venka je dneskom skoro zima. Pekli sme ten boží
chlebeček a stloukali, a tak sem i uďála pár podplamínků s
kmínem a solí a pomazala pomazánkou - teďkom se tam vo ně dělí
s podruhovejma děckama. Zavedu tam Iříčka a taky mu
bochánek pomažu. tl

"Jenomej si s ním nedělejte: škodu," děkovala Koutná za chlapce.
"Šak se přeukrutně těšil na Růženku a sliboval, že si bude s ní
hrát tak pěkně, jako dyž ste s nám a byli vo žněch. Nestačím
vzpomínat, jaký ste mi prokázali dobrodiní s tou pomocej!
Sami ste nechávali mlejn mlejnem a k našim přišli! Neuďál by
to ledakdos!"

,,1 dyť je tu dědeček a chasa a podruh, mletí zrouna nebylo tuze
mnoho a práce vo poli nenastala. Neuďáli sme tak velkou věc.
Musíme bejt jeden k druhýmu, sme bratři a sestry šickni, děti
jednoho otce. Dyť vy taky ste přišli, dokád byl nebožtík - a dyž
ta naše droboť stonala a umírala, byli ste nám k ruce ... "

T Ž' v " L ' ůV dá J" I .

" o u Vlme, ze pammama exova pom ze a . .. eJl eVlce

nikdy neví, co dala pravice," ozval se hluboký, trochu chraplavý
hlas za rohem kamen, kam druhá část lajce se zatáčela.

68