"Třá se vydali z ·Pasek inakší cestou," mínila Koutná. "Báli se,
Eže nepřejdou."

"To neé; do Dolců je to šady na stejno a na Pasekách na špatnou
cestu a vodu sou naučený, maj' i z první ruky, z lesa. Nerád bych,
abychme se nesešli; nesu bratřím zasej nový čtení a rozdám im
knížky a noviny."

Šli dále, cesta z polí zabíhala mezi první chalupy a měnila se ze
širokých drah v hluboký úvoz, naplněný na stopu lepkavým
žlutým blátem, z něhož jen tu tam čouhaly jednotlivé mokré
kameny. Koutná byla opět nucena vzíti hošíka na ruku, díval se
nerozhodně, jak do močálu toho vstoupiti; jí samotné šlo se těžko,
jíl, vodou rozředěný, lepil se jí na podešve a každou chíli chytla
se některého keře, jež rostly při cestě, při schůdkách a strmých
pěšinkách, vedoucích k chalupám, zbudovaným na svahu. Když
vyšli z míst, kde se nejhustěji hromadila dolská stavení, jílovitou
půdu opět vystřídalo kamení a skoro v cestu vystupovala veliká,
m:llebně rozčlánkovaná skála z deskovité ruly, hojně prostoupená
bělavými žilami křemene, s níž vlivem času a deště lámaly a
drolily se kusy i drobná, drtivá tříšť. Na temeni skály rostl řídký
smrkový lesík a prostíral se hustěji a temněji nazad po úbočí;
i ve skulinách mezi spadalými aneb natrženými balvany ze semen
a výtrusů větrem zavátých vyrostly maličké smrkové sazenice,
jahodí, nyní již odkvetlé, kapradiny, bledý lišejník a kratičká tráva,
oživujíce takto temnošedé mrtvé tvary. Trochu opodál malebné
skály, takže střecha jeho strmým lesem byla stíněna, stál
starodávný Lexův mlýn; lomenice jeho obrácena k cestě a na spodním
prkně kukly červeným písmem bylo napsáno, že "tento krov byl
znovu vyzdvižen r. 1781 od Daniela Lexy". Nad datem pak mezi
kvítím ještě namalována věta: "Předně Bůh jest hospodářem a
já jenom šafářem." Několik kroků od mlýna valil se pod
stráněmi taktéž zalesněnými potok, jenž dělil Dolce od Rovinky, a od
něho veden kolem mlýna náhon, napájející malou, dosti blátivou
zástavku. Celé stavení bylo, až na chlévy a komíny, zbudováno ze
dřeva, stářím značně zešedlého; stodola vynikala svou nepoměrně
vydutou jehlancovitou střechou, pokrytou dochy, které přečnívaly
k ohromným vratům; dlouhé a nízké sruby z černých již povalů
táhly se nazad stavení, nízka byla i hlavní sednice, jejíž drobná
okénka blýštěla se pod lomenicí a hned vedle ní byl vstup du
prkenné mlýnice.

Kvapil se sestrou zastavili se již u rozpuklé skály a naslouchali:
.,Nemelou," podotkl, "není slyšet kola. Jen jejich pes Cikán štěká,
že se přibližujeme. Ale pustí nás. Snad dokonca odešli?"