Tolik se namrzel a nastrachoval z nenadálého v Nové Kamenci
setkání, až dostal se poli a malými bořinami do Tříště, ani
nevěda jak. Hodiny na kostelní věži ukazovaly teprve čtvrtou
hodinu, jel ve svém rozčilení zajisté rychleji než jindy. Růža již jej
pod lipou vyhlížela, chovajíc nejmenší děcko v táči a napásala
při tom kozy, držíc je za dlouhé provazy, ostatní dvě děti batolily
se po trávníce. Hned spěchala zatápět a do sklípku, aby mužovi
mléčnou "poljuku" uvařila a on, odloživ svrchní šat, usedl na
pelest postýlku a "houral" nemluvně, které žena do konoušky
uložila. Při tom jí vypravoval, jak se s pantátou sešli v Poličce, a
vyzdvihše si "Bethanii", společně se vraceli, až je na silnici
betlémský Hamerník dostihl. Růža, kloktajíc v mléce mouku,
bedlivě naslouchala popisu Zahradníkovu, ale když se jí ptal, zdali
na Betlémě zná starou Hamerničku, pravila, "že s Betlémskejma
nichdá nebyla, ani v Javorově ani tady, Hamerničku že jí
v kostele neukazovali - snad je na druhou stránku?"

"Toť bude, jako že budel" zvolal Zahradník. "Věrný evandělík
ani by takhle mluvit nedokázal; chdyž jsem dával "s Pánem
Bohem", poudal mi "nazdar, občane" a pořádem toho občana mně
a pantátoj votloukal vo uši. Leta letoucí říkali sme: sousede,
pantáto, strejče - teďkom už jenomej občane - bodejť by tole
nepřevracel, chdyž všechen svět chce předělávat."

Růža postavila "poljuku" na stůl, přinesla chlebíček, nůž a lžíci a
zamyslivši se, pravila po chvilce, když muž již trochu pojedl:

"Poudal's, že měl širák velikej, modrou košilu ... "

"Do konca ináč se nes' nežlivá našinec," odpovídal Zahradník,
horlivě sousta polykaje.

"Byla tule na naší fáře, chdyž sem máslo vodváděla, řeč, že už
taky k nám se dostali ňácí nespokojenci, tak se mi zdá, že
socijálisti im říkali. Dvojctihodná panička tuze naříkala, teďkomejc že
drobet pokoje nebude. A malovala je paničce ze školy, že jako
nosejí širáky, košile modrý a pásky na krk jako kreu červený ˜
tole prej je jejich kroj ... Já jenomej stála a poslouchala, nichdá
sem vo tomletom neslyšela. Aby tak ten Hamerníků byl
z něch!"

Růža dokončila neobyčejně dlouhou tuto řeč a rozevřela své dosud
pěkné modré oči na muže do široka.

"Toť že je, toť že je," horlivě přisvědčoval muž, nožem o hranu
stolu klepaje. "Ináč nic paničky nehovořily?"

"Jenomej že je toho už ve městě, jako v Poličce plno, a že to
stejně přišlo z Vídně, nebo-li z Brna a z Prahy."

"A ten Hamerníků byl toliká roků v Brně a poudal, tam že se
člověku votevřou oči a mozek. Aby tak pantátoj hlavu spletl

53