chvilce, "kdák knih a novin dost a dost nabrat? Tile učení - těm
je ináč - mají šechnu příležitost - čtou si a učí se, jak srdce
ráčí - sprostej člověk vod šeho je vodstrčenej ... Aby byla na
božím světě spravedlivost ňáká - to nejní!"

Trakaře obou tkadlců doprovázely vrzotem a hrkotem svým řeč
Šmatlána, vždy více se rozohňujícího, tak že muži ani neslyšeli,
že již chvíli za nimi klapají kroky. Když Šmatlán skončil, ozval
se za ním krátký, jakoby řezavý smích a když se ohlédl, spatřil,
že je dohonil muž neznámý, oděný také, jak se tkadlec vyjadřoval,
"podlevá ty nový módy". Měl modravou, trochu již vybledlou
košili, široký klobouk, šat kdysi temnošedý, teď již obnošený,
malé šněrovací střevíce, nad nimiž vzorkované punčochy koukaly;
byl postavy prostřední, jen o málo větší než Šmatlán sám, slabší,
bledého líce a šedomodrých, poněkud unavených očí; černé vlasy
pomádou napuštěné, sčesány byly s obou stran ke spánkům a tu
splývaly s úzkým pruhem taktéž černých kadeřavých vousů, jenž
táhl se od uší až k vyholené bradě. Na rtu horním vyrůstalo jen
slabé chmýří.

Oba tkadlci, podivným smíchem jsouce zaraženi, na chodce
poněkud nedůvěřivě pohlédli; ale ten se jim hned ozval: "Divíte se,
proč jsem se zasmál? Inu, tak mi to přišlo k upřímnýmu smíchu, že
všude, ale všude je slyšet žalobu na světskou nespravedlivost."
Očekával, že .se mu někdo z oslovených ozve; leč ti mlčky dále
se ubírali po kamenité cestě, jakoby usilovně dávali pozor na
překážky, trakaře jejich zadržující. I dodal neznámý: "Abych
řekl zpříma, je mi to dost divno: lidé na nespravedlivost a
břemena ustavičně naříkají - ale aby přiložili ruce a křivdu, kterou
jim svět činí, napravili - to se jim nezdá." Zase se nedočkal
odpovědi; Šmatlán již již ústa otevíral, ale tu k němu zeť
pohlédl úzkostně a vyčítavě, jakoby chtěl říci: "Vy po cestě reptáte,
tento cizí člověk vás vyslechl - aby nás tak udal ... " I spolkl
Šmatlán přichystanou odpověď a zase před sebe se zahleděl. Leč
cizí muž nedal se tak snadno odbýti; kráčel statečně podle nich,
často veliký v modrém plátně zatočený balík pod ramenem si
urovnávaje, a za několik minut zase se ozval: "Taky si vezete
dílo domů, že?" řek', ukazuje na osnovu, zahraženou balíky,
z nichž pásma bílé bavlny a režných nití čouhala. "A odkád pak,
občané, smím-li bejt tak opovážlivej?" Šmatlán i Zahradník
zarazili se nad nezvyklým titulem, leč přes zeťovo mrkání odpověděl
tentokráte Šmatlán: "Já jsem Iří Šmatlán z Javorova, pod lesem,
a tule je náš zeť, Růži naší manžel, Zahradník z Tříště, z
horního konce."

"I to jsme skoro jako sousedi, od občana Zahradníka není

5°