my šichni, ale svý víry potajmu přecej sme se drželi. Dyž nám
zakázali vespolem po našom způsobu se modlit a zpívat, šli sme
nočně do lesů, na luka a mezi skály; na našej louce "na
potůčkách" kolikrát sme se sešli! Voldříští a Širočtí veřej', že tam
zlej duch rejdy má, videj' tam svetýlka, vohnivého muže a louce
se vyhýbaj'. Tam i tvůj otec chodíval, dokud zlá nemoc ho
nezmohla. Že sem tvýho otce znal, nel sem nad tebou lítost, dyž's
hejřil a se toulal, nel sem lítost, dyž tady u našich sem videl,
kerak se trápíš a sesycháš a sem teďkomej rád, že sem na tebe
promluvil. "

Jeník Jílků poslouchal dlouhou řeč hospodářovu ani nedýchaje.
Prudké pohnutí sevřelo mu srdce, sta myšlenek kroužilo mu
hlavou ... Vzpamatovav se trochu, nesměle zeptal se hospodáře:

"Pantáto tekne vás prosím, ny řeknete, co je to zač ta bible a
kancionály?"

"Bible je kniha svatá," pravil Mřeň nadšeně, "v ní, v Novém
Zákoně mluví Pán Ježíš, Spasitel náš, apoštolové a svatí
prorokové! V ní je prauda, věčná prauda!" Sedlák pozdvihl obě ruce
k černavému stropu a v mysli Jeníkově znělo to dále, jako ozvěna
"pravda, věčná pravda". "My neli bibli velikou, i Žalmy
zpe
, I v, b' d . t JH' " k v I MV v

vaCl. s ozene a se rane o mIs ra ana USl, po racova ren

hlasem mírnějším, "ale misionáři ich pobrali a ešče byl pantáta
náš mrskanej a velkou platil pokutu. Teďkom tuze sme vopatrní,
jsou na to tresty pořádem krutý ... "

"To asi proto naše manynka žádnejch už knih nepřechovává. Už
se pamatuj u, že otec nýval ich dost a dost; ve vejklenku pod
pecej, na strope ich uschovával. Ale co je tatík umřenej, nichdá
sem u našicP knížek neviděL"

"Tak se mi zdá, jakobych byl slyšel, že ich Mikeš Filipů, tvý
matky bratr, vodnes do svej samoty na Světy. Nejní divu, že se

J'lk 'b" v k' b " "

I ova OJI, - zens a se neu raDl
.-
"Dyž smejšlíte, hospodáři, že v bibli a v tech zvostatních knížkách
dočtu se tej praudy, kerou můj otec do smrti se spravoval, řeknu
manynce, aby knihy vod strejce Filipovýho ny vyprosila."

"To udelej, hochu, udelej," přitakal horlivě Mřeň.
Rozmlouvající nepozorovali, že v okénku, vedoucím na záprseň,
objevila se hlava stařenky v pestrý květovaný šátek zatočená.
Naslouchala již chvíli a živá účast jevila se na vrásčité, zcela
bezbarvé tváři. Byla to babička chaloupecká; šla synovi naproti, ale
nesetkávajíc se s ním nikde, až na dvorec došla. Pospíšila nyní
do sednice a hned na prahu volala: "Martine, synu, na potůčkách
nevedí si rady, maj'-li votavu ešče zavážet dom? Ženou se mraky,
budem nýt bouřku z vůle Hospodina."

45