dosušovali a nakládali otavu. Menším dětem bylo to vítanou
příležitostí zaběhnouti si z louky na blízký lesnatý Štamberk, kde
v tuto dobu bylo po strmých stráních "černých malin" (ostružin)
vždy neobyčejné množství. Den byl krásný, na měsíc září skoro
teplý; přiházívá se tak někdy v horách, že za jaro zimavé a za
deštivé léto vydaří se podzim nádherný. Okénka sekni ce jsou
otevřena, a pod nimi sedí Jeník Jílků na sedánku. Šije pilně, maje
kolem sebe na lajci po jedné straně práci hotovou pěkně
rozestřenu, na druhé kupu díla přichystaného. Chvílemi stírá si pot
s tváře, zavzdychne, cosi nesrozumitelného zašeptá a zase
horlivěji v práci se zabere. Jest to táž tvář bledá, podlouhlá, tytéž
plavé vlasy a hlubokými víčky zakryté oči, jež bývaly kdysi
na hošíku pozoruhodné. Postava jeho se vytáhla a zesílela,
hlava nevězí již tak tuze v ramen ách, čímž vypadá tělo
souměrněji, ač stále ještě jest to spíše tělo slabého jinocha, než
dospělého mladého muže. Oči pozbyly poněkud své plachosti, dívají se
chvílemi blouznivě, vždy však smutně; na čele zaryta kolmá
vráska a tenká ústa o nepravidelných zubech často jako bolesti
se stahují.

Mezi třetí a čtvrtou hodinou zarachotil na zadcích vůz, koně
zařičeli a zřetelně bylo slyšeti silné zapráskání bičem. Jeník jen
mžikl okem na dvorec a uzřel, kterak pacholek otvírá na zadcích
vrata a pak spolu s hospodářem a děvečkou vjíždí k seníku.
Nevšímal si toho dále, věda, že příjezd ten a odjezd bude se do
večera ještě několikráte opakovati, aniž do seknice kdo zavítá.
Přišíval právě k brusleku chlapce nejstaršího vysoký límec
"obojek" z černozeleného sukna, hrubým plátnem podšitý a
červeně lemovaný, když z nenadání vstoupil sedlák do světnice a
ho div kašket na stůl, usedl blízko Jílka na laje, utíraje si čelo
a tvář, po níž kapky potu ryly do prachu ji pokrývajícího lesklé
stružky.

"To máme vedro, jako vo žněch," započal sedlák, "troufám, že
se nám přiženě bouřka ešče poslední!"

"Přál bych vám, pantáto, abyste dostal votavu za sucha dom,"
pravil Jílek srdečně. "Co to práce dá, nežlivá se poseká a
dosuší, a radost je, když se tak zvede jako letos, - tak ať vám
i díšť nezkazí!"

"No, dyť je do kvíčerka ešče dlouho," upokoj oval Jílka i sama
sebe Mřeň. "Chvátejte!" volal na dvorec, "ať zasej na potůčka
vy jedem."

Pacholek stoje na vikýři seníku rovněž horlivě otavu vytahoval
a ukládal, jakť. "ďouka" na voze rychle ji podávala. Hospodář
zatím, odpočívaje, zapředl s Jílkem rozprávku.

42