Proto bylo nějakého divení po Širokém Dole, po Lubném a
Střítěži, když si Mřeňovi letos k podzimu zjednali na krejčovinu Jana
Jílkova! Byli rodina četná, kromě rodičů a babičky čtyři hoši a
tři děvčata, a čeládky také hodně; i brávali téměř co rok, "na
zej mu" krejčíka, aby jim "hábky" pospravil, z nepotřebného
hospodářova a panímámina oděvu pro děti nových šatků našil a
konecné také pro čeládku, co jí třeba bylo, upravil. K "Mřeňom"
do statku šel každý rád, mohli si v chasnících vybírati; nebylo
jim toho třeba, aby k sobě brali takového potměšilce, jenž
nejprve u sedláka Jiruše dělal tak pobožného, až to jeho vlastní
matce nešlo na rozum, a pak, když z pohonče stal se krejčovským
učedníkem, vyváděl až lidem se vlasy ježily!

Měli sousedé širočtí a lubenští na Jeníka Jílků tuze svrchu a
srdečně pro jeho zhejralost všecko jeho přátelstvo litovali.
Matkavdova ve své chaloupce živila se tiše přádlem a prací o poli,
sestra Helenka vdala se do Střítěže a mladší bratr Jiřík sloužil
za čeledína ve velikém statku na Sebranicích, - všichni byli
spořádaní, rozšafní. I Jeník brzy po otcově smrti dán byl za
"pohonče" (pohůnka) ke strýci svému vzdálenému, Janu Jiruši, jenž
měl největší roli v Lubném. Byl to katolík velmi přísný a oddaný
služebník sebranské fary, jenž všecku svou čeládku přidržoval
k horlivé návštěvě kostela, k dlouhým pobožnostem a častému
přijímání svátostí. Nemluvný, v sebe uzavřený chlapec dal se
.Jirušovi snadno a jaksi tupě voditi, vykonával vše, co sedlák a selka
po něm žádali. Pro svou divnou povahu zkoušel mezi čeládkou
zle; pacholci, pohončové i "ďouky" se mu posmívali, že je
"žblabuňa", "domácí", šašky si z něho tropili a vše na vzdory
mu činili. Ve stáji jím postrkovali, s "postýlku" jej shazovali,
až by byl býval jednou málem kobylou zašlápnut.

Často, nemoha jich trýznění snésti, utekl ubožák do nádherné
poloskryté lesní rokle pod Hůrami, kde jako dítě za žití otcova
si hrával, ohnivé květy, sladké jahody a maliny na krásných
stráních sbíral a šumotem ohromných jedlí, jež Hůry
korunovaly, uspávati se dával. Tu pak se vyplakal, na otce vzpomínal,
svou budoucnost si maloval; tu si i umínil, že s bratránkem
Jirušem nebude, že dojde k dědovi, otcovu otčímovi, Jakubu Jílkovi,
by se u něho vyučil krejčovině. Rozpustilí vrstevníci se mu
vysmívali, že "na kancaláři ve meste" dovolení nedosáhne, že byl
jeho otec tuze pošpatně u pánů zapsán; leč příbuzní vymohli
mu svolení vrchnosti přece, i pobyl Jeník rok u starého,
dobráckého, ač trochu dětinského krejčíře. Žil tiše a spokojeně, a
dobře v řemesle prospíval, ukazuje čím dále tím šikovnější ruku.
Již pokud byl na Jirušově roli pohončem, rád se díval, kterak

39