Na statku Mřeňově.
(2 románu "Jan Jílek".)

Lidé v Širokém Dole, asi půl hodiny za Lubným, říkávali o
Mřeňových, že jest to u nich jako u těch zemanů, o nichž je ve
starých kronikách psáno; všichni i s čeládkou že jsou jako jedna
rodinka a ve statku že vypadá to jako v nějaké staré tvrzi.
Nebyla tu sice ani rychta, ani statek svobodnický, avšak co do
výstavnosti se mu ve vůkolí málo který vyrovnal, a staré tvrzi
podobal se i proto, že čněl osaměle a vysoko na kopci, shlížeje
jakoby pyšně na všecku ostatní vesničku.

Mřeňovi byli považováni za rodinu vzornou, ale ke zvláště
oblíbeným sousedům nenáleželi, poněvadž se s vesničany málo
stýkali. Jejich pole byla na zadkách a táhla se k Oldříši,
nastaly-li pak v Sirokém Dole, jako ve všech horských vesnicích,
záhy sněhy, byli od ostatního světa jako uříznuti; přes příkrou
stráň bylo nebezpečno sestupovati k studánce, neřku-li do
vesnice. Panímáma Mřeňová byla hezká, možná, ale tak
zdrženlivá a tichá jako její manžel; pocházela z Telecího, také prý,
jak si sousedky zlobně šeptaly, z takových písmařů-morousů. Děti
jejich, ač veselé a bujné, málo mezi vesnickou mládež přišlYi
školy v Sirokém Dole nebylo, ani soukromého učitele, i učila je
čísti bába, jež prý každou knížku přeříkala, zimního pak času,
kdy nebylo na pilno, ukazoval jim otec, jak se malují písmena.
Celádka nebývala u Mřeňů od vánoc do vánoc, nýbrž do ženitby
či vdavek aneb do smrti, považujíc se za členy rodiny. Tak to
bývalo za sedlákova děda, který ještě hroznou třicet let trvající
vojnu pamatoval, za jeho otce, též vysokého věku se dočkavšího,
i za nynějšího hospodáře.

Všichni na statku Mřeňově těšili se dlouhému věku; babičce
chaloupecké (výminkářce) bylo málem osmdesát roků a ještě
dobře viděla a slyšela, ba i při louči čísti dovedla. Oni samI
říkali, že mají zdraví a dlouhý věk kromě z boží milosti z ostrého
a čerstvého vzduchu na kopci a z ustavičné těžké práce. A pilni
byli u Mřeňů velice; statek byl "těžký", vyžadoval mnoho
přičinlivých rukou, sami si dělali kroupy, škrob, "v zej mě" předli,
tkali, drali peří, "dáli drva", strouhali šindele. I závistníci jejich
uznávali, že mají všichni "dar ducha svatého"; lidé jednali s nimi
s ostychem, byli ť Mřeňovi, i hospodáři i babička chaloupecká,
jaksi vyšší, "znamenitější", nezatrhovali ani tuze po lubensku,
ani po horácku. "Inu," vykládali si sousedé, "jsou z rodu
biblařského, písmářského, a to je už jako poloviční učenost."