nejhoršího, šata svezla se s loubku i s čepce, ba i záhyby tuhé
počaly se na ní rozvírati.

Do ubohé, zvědavé Máni jakoby Boží posel byl udeřil; zbledla
jako šátek a třásla se na celém těle. Jako ve snu klekla na zem
a utřevši si ruce o fěrtoch, opatrně dvěma prsty předměty se země
do klína sbírala. Zamazány nebyly, buď Pán Bůh pochválen, drn
vedle studně byl suchý, slunéčko, svítíc sem od samého východu,
všecku rosu již vypilo. "Ještě že jí šata a čepec do studně
nespadly - tu aby byla rouně za nimi skočila! - teďkomeic to
snad ňáko dohromady sendá a pak pofičí, aby nahradila
zmařené chvilky." Usedla na kámen, kde prve uzlík ležel, a podloživši
si na klín loktušku, zastrčila nejprve dekturové pouzdro do
zadních řásek čepce a pak počala opatrně šatu na sdrhnutý kolem
loubku čepec navlékati. Ale pouzdro jí neustále vypadávalo, šata
nechtěla se nikterak na čepec šiknout - a čím déle šatou semo
tamo šoupala, tím více rozvíraly a mačkaly se tuze naškrobené
záhyby.

Pot vyvstával na skráních holčiných, když valnou dobu nadarmo
se namáhala; posléze spustila ruce smutně do klína a dala se do
hlasitého pláče. "Co si jenomej počne, pro Krista umučeného!
Takhle čepení přecej do Budislave přinésti nemůže - kerak by jí
matka namlátila za to, že je takový tlouk a stejně by měla svarbu
zkaženou. A čas ubíhá, Božíčku, sídmá jistě už je dávno odbita (
po vůsmé chce matka s tátou jít do statku - a ona, Máňa, tu sedí
pod Mladočovem a ústroj nenese!"

Znovu se dala do pořádání zcuchaných předmětů, ale bylo čím
dále tím hůře, už po té pěkné parádě nic, ale čistě nic nebylo!
Máňa plakala čím dále tím zoufaleji; viděla již, že jí nezbývá,
než přes ten hrozný kopec do Desné se vrátit a Filoménku po":
prosit, aby to znova schystala. Ale kdy se vrátí, pro Boha!
..:a což jestli se švadlena rozhněvá, ji vyžene aneb jestli doma
nebude?

S těžkým srdcem a přetékajícíma očima vstávala Máňa s kamene
a obracela se k Desné zpět. Odhodlavši se, že k Filoménce se
vrátí, dala se ihned do klusu; i po kopci chvilkami prudce
běžela, pokud jí dech dovoloval. Když k švadleně do dveří
vrazila, byla všecka říčná, ve· spáncích jí to bušilo, srdce jí tlouklo,
jakoby z těla vyskočit mělo, a v boku cítila prudké píchání. Chvála
Bohu, Filoménka byla doma! Máňa hodila 16ktušku s věcmi na
stůl mezi krajky a šicí potřeby; sklesnuvši pak na laje u kamen,
přikryla tvářfěrtouškem a hlasitě vzlykala.

Filoménka stála u kamen, kde na vodu s mýdlem se vařící do-