rala, došla hospody Cikánky. Osamělé to stavení tuze pěkně
bylo vklíněno mezi úbočí lesa "farského" a holý kopec
desenský; jeho obílené stěny a šedá střecha mile odlišovaly se od
ovocného stromoví sadu, který odevšad jsa chráněn, dobře tu
prospíval. Před Cikánkou, přes ranní hodinu, stálo několik vozů,
jejichž majitelé patrně odešli do šenkovny "na kapku", bylať tu
jedna z hlavních zastávek na cestě vedoucí od Litomyšle, k
Proseči, Skutči a Rychmburku.

Máňa obešla stavení a pustila se do kopce. Čím výše stoupala,
tím větší rozevíral se před ní rozhled na nejbližší vesnice, jež,
kráčejíc údolím Desinky, dosud nebyla spatřila. Úžlabina pod
kopcem pokračovala, tu se šířila, tu zase úžila; v ní i na
protějších, mnohem mírněji vystupujících stráních všude bylo rozseto
chalup a mlýnů, náležejících většinou k roztroušené, několika
jmény zvané obci Hornímu Oujezdu. Nejblíže k Poříčí byl Cikov,
kde pod jedlovou strání prýštila po všem okolí známá Fialova
studně, o níž krejčí Zeman Máně mnoho zkazek vypravoval.
Rozkládá prý se široko pod zemí; když v Sebranicích do studánky
svatomikulášské vplula kačena, z Fialovy studně vyšla a když
lidé, nechtějíce tomu víry dáti, zrní tam vhodili, také až pod
Desnou vyplulo. Krejčí Zeman sám pevně věřil, že se jedenkráte
po velikých vojnách, až již hnedky bude konec světa, sejdou
u Fialovy studně tři panovníci a věčný mír ujednají. Dodával
vždy, že to někteří kladou na Růžový palouček u Oujezdce, aneb
k Bílé studánce v Jarošově; jemu bylo však nejmileji věřiti tomu
o blízké Fialově studni. Za Cikovem byla Víska a Podlubníček,
dále Krásnoves; Hraničky pak táhly se již až k Oujezdu Dolnímu,
jehož baňatou kostelní věž bylo za Jiskrovým polem v dálce
viděti.

V jasném podzimním vzduchu vystupovaly krajinné obrázky
neobyčejně zřetelně; chalupy, většinou roubené z temných povalů,
jejichž mezery, mazanicí vyplněné, skvěle byly obíleny, nabývaly
živosti stromovím kolem nich seskupeným, jež do zlatova a ruda
počínalo se měniti. Se světlými těmi skupinami stromovými účinně
střídaly se bořiny jedlové a smrkové, na úbočích mezi
jednotlivými oddíly obce Horního Oujezda se pnoucí; v dáli pak modraly
se lesy lubenské a poličské. Tu onde byla stráň skalnatá, buď
šedá, žulová, neb blíže k Litomyšli žlutá, opuková, a kde Desinka
právě pod skalou se vinula, byl z toho zvláště pěkný obrázek.
Louky některé skvěly se dosud sytou zelení, na jiných
strakatily se bílé košile sekáčů, světlé kanafasky a červené cacké šátky
hrabaček, ještě na jiných, žlutavých, temnily se vysoké kupy
schnoucí otavy. Ve vzduchu bzučely mušky, ptáčci čiperně
cvrli
27