másla a ošatkou vajec do statku poslala. Pro kytku "klíč" byl
pantáta ve městě, přivezl tuze onaký, stojí v "prysce"
malované na komoře. "Renčník křížovej" taky si připravila, aby měla,
až budou vybírat "na kolíbku", i nastávala jí pouze starost o ústroj
svatební. Ze svých tří mezulánek vybrala si sukni barvy
temnomodré, "máčku", která je lemovaná pěknou pentlí, jak oheň
červenou; punčochy pestře protkávané má nedávno nové, u Kostlána,
punčocháře v Proseči koupené, také střevíce "s mašlej" dosud jsou
dobré. Na košili "vejložek" a "cacle" hodně šlichtou naškrobí, aby
byly tuhy, a živutek vezme červený, "soukedný" s puntem
ptáčkovým, fěrtoch ne bílý, týlový, ten spíš pro ďouky se "šikne",
nýbrž tmavý, "matrapasový". Granáty s "tolarem" taky má,
dostala je od kmotřičky, jako ďouče; dokud jsou její holky Máňa
a Kačka ještě malé, sama jich užije. Pod "máčku" vezme
kanafasek hodně, asi pět neboli šest, aby byla hodně košatá a
mezulánka, ta pod pláštěm bude stát - je "čtyřpodnužková",
silná.

Och, ten plášť! Ten panímámě Blažkové nadělal nejvíce starostí!
Jako "stará svarde" musí mít plášť na sobě, hlavu v čepci, loubku
a šatě zakuklenou, aby bylo znát že je "ženou" - a na plášť se
dosud nezmohla a stejně nikdy nezmUže; šatu, čepec a loubek má
v truhle ještě po mámě, o své vlastní svatbě před nějakými
třinácti léty jimi očepena byla, ale plášť si pro ni nebožka máma
tehdy vydl užila, až kdesi ve Zderazi u staré Reimanky, - kde
by u nich, Kerhartů, na chalupě, mohli si jednat plášť - na ten
prasklo třeba kus role a v některé vsi byl pro všecky nevěsty na
"svarbu" jediný u rychtáře uschován!

Horačka a Podskalská jistě jej míti budop, toť, těm na hrstce
renčníku nesejde, švagrová na statku, jako Blažková, dá svuj
dceři, "nevěstě", aby ženy ji měly do čeho obléci, - nu a do
Krčmy k hospodyni pro plášť nepujde - řekli by v ženichově
přízni, že si pozvala nevěsta se své strany starou svarde, "po které
nic nejní", která ani plášť svuj neměla.

Nezbývalo Blažkové než v sobotu, odpoledne, když vše
pospravila, vydrhla a mužským šaty do kostela připravila, do Zderazi
se vydati a tam plášť staré Reimanky sháněti. Dost strachu
vystála, na dlouhé cestě přes Pro seč a Podměstí, zdali Reimanka
zatím neumřela, plášť neprodala nebo někomu z přátelství
nedarovala, - ale na konec šťastně pořídila. Reimanka na
"vejnenku" dosud žila, majíc málem let osmdesát a plášť pro
památku si schovávala, pujčujíc jej ženám z přátelstva neb dobře
známým a chtějíc jej jedenkráte nejstarší a nejmilejší své vnučce
odkázati. Blažková stařenu velmi vroucně prosila, aby jí
poslou
21