Včera si vyzdvihli prapor nový, ale svěcení bude až později, bylo
nyní na krátko."

"Odkud to vše víte?" divily se dívky.

"Od našeho domácího učitele Kováře," zašeptala Ida a
začervenala se. Dívky na sebe mrkly. "To je ten, co loni také na
Belvederu byl a nás pozdravoval? Takový slabý, štíhlý, má dlouhé
vlasy." A když Ida přikývla, pokračovaly. "Toho my vídáme
často, že slečinko Máli?" Ida udiveně vzhlédla. "Jak to? Kovář
vás zná? K vám chodí?"

"To ne. Ale dole u sládků je hostinec, to snad víte, a několikráte
za měsíc mají v něm schůzi studenti. Do jejich jizby je viděti
ze dvora oknem; tu my s Málinkou chodíváme na ně se dívat
a je poslouchat."

"Já jen málokdy," omlouvala se Amálka.

"I jen mlčte, těší vás to také. Je to hrozná švanda, milá Idinko!
Přála bych vám je vidět. Když se sejdou, jsou chvíli usedlí, tiše
hovoří, až pak někdo něco prohodí, nastane volání "Ať žije!"
nebo "Ať zhyne!," některý z nich vyskočí na stůl, nebo na židli
a řeční, až se to po celém domě rozlehne. Mají mezi sebou také
nějaké cizí studenty, Srby, neb Charvaty, také Jihoslované jim
říkají, ti jsou z nich nejdivočejší. Mají vlasy a oči jako uhel
černé a tvář žlutou jako Číňané. Když řeční, to takovou divnou
hatmatilkou, některé slovo je české, jiné zase ne, stojí vždy na
stole, hromují a když jsou v největším rozčilení, chytnou sklenici
a mrští jí o zem, až pivo daleko vystřikne a sklo na milion kousků
se rozbije. Dolejší paní hostinská umí o tom vypravovat! ~íká,
že to po takové schůzi, zvláště když ti černí Srbové řeční, vypadá
jako po potopě světa!"

"A pan Kovář?" hlesla Ida, všecka jsouc podivem jata a
naslouchajíc pootevřenými rty.

"Toho mají tuze oblíbeného, mnoho u nich platí! Ale ten tak
nekřičí, když mluví, za to panuje vždy při jeho řeči ticho!"
"Ach, krásně mluví," chválila Amálka, "jeho řeč se mi vždy
nejlépe líbL Jde tak k srdci!"

"Jen se, Máli, do něho nezamilujte," škádlila Emilie Víšková,
"co by říkal pan Vratislav Ledecký?"

"Ten chudák má nyní jiné myšlenky. Jeho otci se vede dosti
špatně a při tom si vzpomněl, že chce býti dnes v Praze. Pan
Vratislav byl tuhle u nás a krutě si stěžoval; povolí-li otci, že se
jeho neduh zhorší, nepovolí-li, že bude doma bouře."

"Už jdou, už jdou!" znělo náhle z ulice a dívky, nechavšehovoru,
nahýbaly se z oken, aby spatřily průvod. Ida, nic nedbajíc svých
pěkně vyžehlených šatů, sedla na okno při otcově stole a pode.,.