Položení

základního kamene Národního divadla.

(Z románu "Z jarních dob" v knize "Dva obrazy staropražské".)

Neutěšený počátek roku 1868 zapomenut byl obyvatelstvem
pražským v radostných přípravách k velikému národnímu svátku
16. května. Vše se hýbalo, kypělo. Od Kováře zvěděla Ida, že
chystají ve středisku studentstva, Akademickém čtenářském
spolku, nový prapor, když jim vydány nebyly staré prapory
studentské. V· šití zase vypravovaly dívky o slečnách z předních
pražských domů, jež vyzvány byly za družičky a jaký že mezi
sebou na radu vynikajících vlastenek zvolily kroj. Jak si přála
Ida býti mezi těmi vyvolenkyněmi, jež ve slavný den budou
představovati českou pleť ženskou! V předvečer šly se děti Lhotovy
podívat s otcem na život v ulicích proudící.

Všude bylo vidět kroje neobvyklé, neznámé tváře, všude již vlály
prapory, pestřily se ozdoby balkonů a průčelí, zelenaly se
chvojové girlandy. Cosi nevýslovného leželo ve vzduchu, jakýsi sladký
pohnutý slib veliké radostné budoucnosti; slib ten zářil tklivě
z očí rozjařených a přece zbožně si vykračujících davů, slib ten
vlnil se prapory do vlahého večerního vzduchu, slib ten dýchal
ze svěží zeleně lupenů, z prvních jarních květů, z časných růží,
pozdních fialek, bílých konvalinek, jež bylo viděti v rukou dívek,
ve vitrinách krámů, v oknech seskupeny kolem soch významných
v pletencích domy ovinujících, všude, všude, jakoby Praha,
velikolepá, ponurá Praha byla se stala náhle městem kvetoucím,
městem radosti, plným stuh, praporů, stožárů a slavobran. Davy
lidu hrnuly se na nábřeží, aby spatřily ohňostroj a báchorkově
krásný jeho odraz ve vodách Vltavy; a ani když uhasla poslední
světélka na třpytných vlnách, neuhasl život v ulicích pražských,
proudil až dlouho do půlnoci.

Druhého rána byla Praha vzhůru časněji než jindy; každý druhý
člověk měl při slavnosti nějaký úkon, aneb spěchal na místo
vyhlédnuté jako radostný divák. Ida, jež ráno vyspávala, poněvadž
do noci čítala, byla dnes již před šestou vzhůru a rovnala si svůj
bílý oblek s červeným pasem a stuhami i bílý klobouček. Bylo
ustanoveno, že celá rodina Lhotova bude se dívati z okna při
otcově stolu, aneb bude-li místo, s balkonu v bance. Bylo osm,
když postranními ulicemi v Opatovicích a Jirchářích odebírali se
rychle do paláce bankovního, v ulici Uršulinské setkali se s
Víškovými mladšími děvčaty, která měla s sebou tentokráte Amálku

12