je obnovila literární škola "Ruchu" nadšení pro dějiny a
přesvědčení, že venkovský lid jest vlastním nositelem národní osobitosti.
V tom Teréza Nováková až do posledních dnů zůstala věrna
ideálům své mladosti, v tom se až do konce života osvědčovala
věrnou žákyní Karoliny Světlé. Soumrak jejích dnů byl zastřen
novým utrpením: ovdověvši, přestěhovala se do samoty v Proseči
u Skutče, dějiště to "Dětí čistého živého", a doufala, že se tam
oddá nerušené práci slovesné. Z knih "Ze ženského hnutí" (1912) a
"Kresby a dojmy z cest" (1911) mluvilo její široce vzdělané a
složitě chápané evropanství, ze svazku "Výkřiky a vzdechy" (1911)
bouřil její vzletný subjektivismus, nové plány na románová díla
lidopisná se vynořovaly. Ale krutá nemoc srdeční, jistě souvisící
s těžkými ranami osudu, přerušila všecky rozvrhy a naděje, a
nedosáhnuvši ani 60 let, zemřela básnířka dne 13. listopadu 1912
v Praze, svém rodišti, v témže roce, který vzal české literatuře
Zikmunda Wintra, Josefa V. Sládka a Jaroslava Vrchlického.

1 1