který do ~iroka líčí rozklad a konec blouznivé sekty adamitské na
Skutečsku, provedla důmyslný důkaz, že občanská
svobodomyslnost XIX. věku postupně rozrušuje náboženský odkaz minulých
dob; v "Jiřím Smatlánovi" (1906) dospěla až na pokraj našich
dnů, kdy se nauky socialistické stávají posledním útulkem
lidových myslí nábožensky hloubavých.

Zároveň však ve všech těchto skladbách z lidové psychologie,
doplněných ještě povídkami "Dvě stařenky" (1909) a druhou řadou
"Úlomků žuly", dala svým ostře a důsledně kresleným postavám
prožívati tragiku podobnou oné, jakou sama zkusila na životní
pouti ženy statečné a ušlechtilé. Neklidné hledání pravdy v jejích
různých formách nepřineslo štěstí ani nestálému Smat1ánovi ani
povahově tak odstíněným "dětem čistého života", a také věčný
ilusionista Drašar došel za svůj idealismus vlastence a
konstitučního horlitele jenom zklamání. Všichni tito hrdinové, zcela prostí
jako Jan Jílek, Jiří Smatlán, žebrák Pakosta, nebo složitější jako
sourozenci Kvapilovi z "Dětí čistého živého," Drašar-Michl, trpěli
příkoří za svou snahu po povznesení do končin Ducha, a
nejbystřejší z nich musili na konci života nahlédnouti, že
služebníkům Světa a Těla se daří daleko lépe než vyznavačům a
hlasatelům myšlenky, že všecko lidské usilování vyznívá marností a
zklamáním, že pravé radosti nepřináší ani smyslový požitek ani
únik do oblasti ideí. Tento názorový pesimismus, nerozlučně
vetkaný do psychologie postav i do románového děje hlavních d'::l
Terézy Novákové, stojí osamoceně netoliko v lidopisné próse
české, ale v naší literatuře vůbec a jest hořkým výtěžkem
životních zkušeností ženy stejně opravdové jako nešťastné.
Spisovatelka dovedla svým pracím dáti pevnou a životnou formu,
s níž se nemohou rovnati ani .Jiráskovy romány, založené v celku
kronikářsky, ani Holečkova nepřehledná a rozběhlá skladba,
nedospěvší dovršení a konečného shrnutí. .Te-li "Drašar"
psychologickým prohloubením monografického románu, jehož jedrlOtlivé

tVl" T J'l k" lOv, i!'o tl'" N Lob v tě"

s upne s U)I "an I e '''. In ~ma an , " a I rove grun ,

znamenají "Děti čistého živého" zdařilý pokus o román hromadný,
kde lidové kolektivum nese děj, ale kde jedna postava doplňuje
a perspektivicky objasňuie postavu druhou, takže čtenáři se
dostává obrazu duše celého kraje v časovém úseku a v kulturní
jednotě; "Děti čistého živého" náležejí k vrcholům české dušezpytné
prósy realistické.

Všecka tato díla jsou prosycena moderním psychologickým
poznáním, neohroženou novodobou láskou k pravdě i nejtrapnější,
u žen nezvyklým pochopením pro život smyslový a pudový. Při
tom z nich přece mluví obě úhelné zásady národní romantiky, jak

10