tento venkovský lid v okolí Litomyšle, tehdy ještě velmi
zachovalý, studovati, natož chápati.

Tím horlivěji se zabývala hledáním plnějšího obsahu svého
ženství a brzy stavěla sobě i svým družkám, které kolem sebe
shromažďovala, nový úkol: proti pouhé citovosti, ano, sentimentalitě,
jež se vyčerpává na konec sebezbožněním neb požitkářstvím,
zdůrazňovala na ženě rozumové uvědomění a vzdělání, které dychtivě
a pokud možno soustavně, ne-li naukově, poznává život a svět a vede
k blahodárné činnosti pro jiné a pro veřejnost, jak tomu byla
v rámci obrozenecké romantiky vlastenecké právě na litomyšlské
půdě učila jedna z prvních českých spisovatelek, M. D. Rettigová.
Takto se uprostřed let 80. v Teréze Novákové vyvíjí z romantické
blouznivkyně hlasatelka činorodé energie ženské; horující
krásnilku nahražuje v ní praktická bytost, usilující o veřejný pokrok
a kulturní organisaci; rozháraná osobnost světobolné žákyně
Byronovy, jež se zalykala vlastním hořem, někdy bezpředmětným,
sahá od r. 1882 soustavně k peru spisovatelskému, nejen aby se
vyzpovídala, nýbrž také aby zobrazovala skutečnost kolem sebe;
ke spisovatelce beletristce se přidruží po několika létech
publicistka, která promyšleně vychovává ženy k vzdělání,
uvědomělosti a samostatnosti.

První povídky Terézy Novákové z let 80. a ze začátku let 90.,
zahrnuté do knih "Z naší národní společnosti" (1887), "Z měst
a ze samot" (1890), "Kresby a črty" (1891) a "Tři ženské
podobizny" (1897), jakož i "Maloměstský román" (1890) a
svéživotopisná skladba "Z jarních dob" (1891), nerazily v české
literatuře nových cest a neměly také valného úspěchu. Jako většina
pozdních prací učitelky Terézy Novákové, Karoliny Světlé, jsou
to povídky důsledně tendenční a podřizují své vypravěčské umění,
jež jest potud zcela 'nedokonalé, záměrům výchovným neb
osvětovým. Mladé ženy a dívky, jež jsou většinou jejich hlavními
hrdinkami, léčí se v nich z upří1išené citovosti, z dobrodružné
romantiky představ a smyslů, ze samolibého uctívání vlastního já,
aby se staly platnými manželkami, matkami, uvědomělými
dcerami národa, učitelkami pokroku: ovšem, mnohé z nich trpí touto
léčbou, kterou na nich často provádí maloměstská a malodušná
společnost, romantickou básnířkou nenáviděná a často satiricky
stíhaná. Avšak vedle těchto osamocených, rozervaných a jakoby
ze společnosti vyloučených postav líčí Teréza Nováková již na
počátku své literární dráhy jiný okruh: svět malých lidí, jak jej
shodně se Smilovským poznávala v zachovalé Litomyšli, jak se
k němu zvláště přiblížila, když navštívila venkovské příbuzenstvo
svého manžela v jižních Cechách, jak se s ním setkávala ve svém

7