hled zdá a to i u oněch kronikářů neb psycholoKů
venkova, kteří názorově stanuli na pólu opačném.

V druhé polovici let osmdesátých za matného rozbřesku
realismu, kdy toto heslo označovalo brzy kritický směr
myšlenkový, brzy uměleckou metodu, obraceli dva mladí
spisovatelé v drobných obrázcích a povídkách pozornost
k moravskému Slovácku, které mělo pro českého čtenáře
ještě půvab úplné novosti, G a b r i e I a P r e i s s o v á
a Jan Her b e n. Mladičká vypravěčka z Čech
přinášela do svého dočasného domova, kde lid s malebným
krojem zachovával posud původní mrav i s jeho
obnaženými pudovými kořeny, hlavně jen smyslovou pozornost,
citové účastenství, výpravnou chut, ale především víru
v člověka a důvěru v život, a to všecko se odráží v jejích
světlých, nehlubokých akvarelech slováckých.
neztrácejících svou svěžest uprostřed pozdější autorčiny produkce,
spíše konvenční než umělecké. Pro Jana Herbena
neznamenal realismus jenom metodu pravdivého a
přesného pozorování skutečnosti, nýbrž i mravní soud o ní a
proto jeho románová kronika rodného Slovácka v sledu
několika ~enerací a v dějinné perspektivě přerůstá
daleko rodinné letopisy a lidopisné dokumenty.
Bartošovsky poučený znalec slováckého lidu i jeho přírody,
kosmákovsky zjednodušující kreslíř skladných dědinských
typů, vyprávěč široké linie podřizuje tyto schopnosti
ideovému záměru, aby podal filosofii kraje, protilehlou
názorům jeho konservativních učitelů: tradiční formy
života lidového s vábivě barvitým a pohybově vzrušujícím
povrchem byly jen škrabo.~kou staré poroby a duševního
otroctví, kterou náboženský a mravní pokrok, podložený
osvobozením hospodářským a sociálním, musí odložiti a
kterou mladé pokolení také již odkládá. I jinde se
uHerbena mění ideová koncepce v společensko-mravní
pro{{ram, historicky opřený a zhusta oslabující umělecké
účiny silného prozaika, který v nejšťastnějších chvílích
dovede vedle epické lef{endy a pověsti lidu rozpřísti i
lyrický mytus přírody.

Rozpor mezi tradičními formami venkovského života,

31