XLV

ÚVOD

hlásil se podobně jako u Viktora Dyka souběžně
sklon k intellektualismu rozkladnému a
výsměšnému s prudkou a nezdolnou silou instinktivní;
pruclká a úporná analytičnost vrhající se
bezohledně na pohodlná dogmata a ustálené životní
útvary II ryzostí a primitivností erotické vášně:
bylo tu však mnohem více živlu meditativního
a ideového nepokoje, ale též mnohem více
vnitřních zmatků a zá;pasících protikladů než v lyrice
Dykově. Bezprostřední zachmuřený
individualista, proucí se nejen se společností a s bohem,
nýbrž i se sebou samým odhaloval tu pevné a
silné své kořeny, ztrácející se někde hluboko ve
tmě lidové racy a kmenového podvědomí;
pravdivý a spravedlivý cynik vrhal tu uprostřed
zástupu půvabných a lživých farisejců svoje skoro
samozřejmé názory, jež se v době zmatené zdály
paradoxy; selský primitivista původních
působivých prostředků slovesných otevřeně a hrdě
zpíva1, žvatlal, protestoval i proklínal po svém
drsném a jadrném způsobě, jsa z'cela lhostejný
k stroj ené nádheře, slovnímu luxu, básnickému
ceremonielu svého vznešenějšího okolí. Všecky
jeho verše, ať sevřené lehkou a břitkou formou
popěvku, ať vyhrocené do ostrých gnomických
point, ať rozvolněné do nečleněných passáží
živelné hymniky, ať sdružené výmluvMu formou
monologu, jsou silným a důrazným, prostým a
vášnivým hlasem: zpět k příl'Odě!

Současně takměř s Dykem a s Holým
debutoval Vladimír Houdek, energický, ač spíše
nehorázný než silný lyrik jediné struny, jež chvíli
zněla dosti hlasně v reakci proti artismu
symbolistů. Houdek toužil býH psychologem strašné