XLlI-

ÚVOD

hodně složitější a výraznější. Začal prudce
vrženými skizzami dojmové lyriky, v nichž obnažil
svoje otrávené a rozvrácené nitro s vysokou
dávkou sebetrýzně a děsu před sebou samým: tu jest
stále na děsivé stopě zlých instinktů, černých
pochyb, ničivých tužeb. Rozpoltí pak v záhy
vyvinutém kriticismu svoji bytost: jedna půle žije,
trpí, miluje, vzdává se, bloudí, ale i sní, modlí se,
touží, kdežto druhá chladně a přesně pozoruje,
zkoumá, kommentuj e, ironisuj e a posléze úplně
odmítá. Tomuto kritickému rozumu, který má
chladný výsměch a sečnou jistotu Mefistofelovu,
zdá se vše tragedií marností, těžkou a bolestnou
hrou stíni't a chimaer - a ledový sardonický
pohled ducha takto popíraj ícího sestupuj e na dno
všech číší rozkoše, všech hrobů milovaných
bytostí, všech mladistvých pi-eludů, vkrádá se Jo
nejšťastnějšího objetí dvou milenců. Ale básník
- a v tom jest jeho význačný rozdíl od
illusionistů, jakými j,sou Jan Opolský neb Jan z W o
jkowicz - neprchá ve filosofickém odevzdání a
v agnostickém kvietismu ze života do říše snu,
illuse, mlčení, nýbrž vrhá se znovu do víření
skutečnosti pro nové poznání, nové utrpení, nové
rány. Pronikavě zasáihl Viktor Dyk do nové
techniky veršové a reformy básnického slova.
Odmítl naprosto běžnou hromadící a přeplňující
methodu poetických paralelismů, širokých
parafrasí, dekorativních a symbolisuj ících obrazů a
provedl důsledně v řeči i ve verši zákon zhuštění,
soustředění vrcholící jediným stručným a
výrazným definitním obratem, skoro
epigrammatickou pointou výslednou psychologickou formulí.
Přiblížil se uzavi-ené a úsečné formě lidové