XLI

ÚVOD

poesii St. K. Neumanna. Vyšed sám z
podmračného smutku konce století, z děsu společenského
i kulturního úpadku, ze stesku přejemnělé
sensibili ty, z hnusu smyslů přesycených, znepokoje
duše vyrostlé v krajích rozkladu, choroby, smrti;
vysloviv tyto pocity a dojmy nejprudšími
veršovými fortissimy prvních svých knih, vzepřel se
jim záhy se svéhlavou a neohroženou bojovností
krajního individualismu, v němž se nikoliv
nahodile setkal s ji,ným mladým umělcem, rovněž
tíhnoucím k obrození síly, životní radosti, směle
energického gesta, s Jaroslavem Hilbertem. Pak
přehodnotil rychle a odvážně všecka ztrnulá již
dogmata školy dekadentní: rozkladný sklon k
popření a zvrácení všeho promítl v symbol
mohutné postavy Satanovy, která se mu však stala
znamením dalšího společenského vzestupu, dionyského
wzpětí životních sil, renaissančního znásobení
činorodé energie; důslednou jistotu
bezprostředně již blížícího se rozkladu arozv,ratu všech
tradičních útvarů přepodstatnil v jásavou naději
neobmezeného bezvládí, radostné anarchie,
krajní svobody instinktů; z dusivého dýmu a
zsinalých sražených plynů nrodemích
průmyslových Gehen, v nichž bydlí bílí degenerovaní
otroci práce a těžby a jež zahalují tmavá mračna
kletby a pomsty - z těchto hroúvých míst
dovedl vyrýsovati mohutná freska osvobozených,
vítězných zástupů, spějících k novým metám
života; stvořil v jazyce hýřícím barvami a
jásajícím epitJhety i ve volném mocně rhytmovaném
verši novou hymniku života, protiklad téměř
Březinovy nádhernější hymniky filosofického
snu.