XXXVII-

NOV A ČESKA POESIE

všickni básníci české družiny symbolistické a
dekadentní před intellektuelním poj etím vesmíru
k pouhé barevné hře přírodních i níterných jevů,
před zákonným královstvím ideí k proměnlivému
chaosu postřehů, dojmů, nálad, pi-cd tvůrčí,
jednotící synthesou k rušivé a rozkladné analyse; pouze
nej větší umělec z nich, tkvějíd dosti tenkými
kořeny vývojovými v téže duševní půdě, Otalwr
Březina, stanul záhy na póle opačném. Jakoby
metempsychosou mizel postupně u něho svět jevový
ve světě ideí, myšlenka konstruktivní absorbovala
a přetělovala vždy více realitu, z pohyblivých
prvků vesmíru vystiženého s kmj1ní přesností
zření, vnímání a cítění, klenut byl tu nový
transcendentní kosmos budovaný úžasně smělou
mohutností synthetickou. Když byl básník ve své
první knize, zastřené temným mračnem
melancholie a zrosené nevyléčitelným smutkem mladého
pokolení, vypěl ve verších majících zároveú
přesnou ideovou architekturu i okouzlující hudebnost
rhytmickou a zvukovou, zádumčivou krásu této
země, mlčelivou tragiku plachých nedožitých
vztahů erotických, hořkou marnost mrtvého mládí,
zlé a trpké tajemství odkazu krve a ra<;y, opustil
odhodlaně nejen methodu lyriky analytické,
dojmové, náladové, nejen poloromanli,cké, namnoze
jen epigonské veršové umění korrektních slok,
nýbrž přímo celou oblast osobní, individuelní,
pozemské bytosti a existence a dospěl vývojem
složitým a intensivním k názoru mystickému, ke
koncepci filosofické, k ideovému symbolismu, k
uměni synthetickému.

Mohutná křídla básnické vise i prudký van
ideové ekstase hnaly jeho duši k vcsměrnému stře-