XXXVI-

úVOD

kouzlo prvního rašení, těžkou a sladkou nejistotu
jarních podvečerů, tesklivou hru hasnoucích
barev odumírající jeseně, melancholii rozkvetlých
nízkých břehů při šumících vodách, závratnou
nádheru zhvězděné oblohy. Našel pro tyto
dojmy odpovídající jeho vysooe vyvinutému
lyrismu hudební valeury a melodi:cké odstíny,
rhytmickou malbu a jazykovou škálu, takže v tančivé
a zpívajicí jeho bá:snické rhetorice plně uskuteč·
něn byl požadavek nové školy, aby hudba a verš
splynuly. Všecky své básnické dary, vyvolávající
občas vzpomínky na umění staré německé školy
romantické, postavil tento teskný snílek a sladký
melancholik do služeb zvláštní pantheistické
kosmologie, naivní a roztoužené metafysiky,
ideologie spolu lyrické a doktrinářské.

Heslo smělého a výbojného ideového
experimentu psáno bylo na básnickém štítě Otakara
Theera ještě zřetelněji; pro něho nebyl život
prožívaný s nespornou vehemencí smyslového požitku
i odhodlané vůle, než dramatisovanou řadou
intensivních dobrodružství smyslů a vášně, citů a
myšlenky - a básník, brzy nervosně vzrušený,
brzy přísně stojící nad svou látJkou i svým
uměním, dovedl zpodobovati tuto dobrodružnou
výpravu srdce hledajícího absolutno buď
suggestivními symboly jižních barev, horoucích výjevů,
sytých scenerií buď ostře vrženými skizzami
pronikavého duševního vnitrozření. Při tom odhalil
básník spíše svou bytost sensuelní než
intellektue1ní, spíše illusorní hru světových jevů než
immanentní ideje zahalené věčným závojem
Májiným.

Takto prchali ať vědomě ať bezděky skoro