XXXVI

NOV A ČESKA POESIE

o básnické dědictví, vypadlé příliš záhy
z mrtvých rukou Hlaváčkových, přihlásil se dosti
záhy lan Opolský. V jeho drobné náladové i
meditativní lyrice, v jeho četných, pestrých
panneaux dekorativních, v jeho drsných a
hranatých baUadických genrech, v jeho široké,
chvílemi visionářské epice projevila se schopnost
symbolisocvati duševní stavy náladové a dojmové
krajinářskými nch legendá!rními motivy posud
nejbohatěji. Ale po barvité suggestivnosti
krajinářských dějišť, z nichž hlavně šumění lesa,
vystižené mistrovsky, opojuje a uspává, po
groteskní rozmanitosti kostýmů z legendy, z
bájesloví, z báchorky; pa stlumené melancholii a
sordinovaném stesku snílkově; po hudebních a
rhytmických valeurech přichází do jeho poesie
veliké rozčarování, když básník chce marně
zodpověděti ideologické otázky vnitřní své sfingy a
nalézá jen místo filosofie čirý illusionism, místo
rozřešení nahý agnosticism; tehdy jako
sarkastický cynik a nenávistný ironik odvracuje se
s hněvem a s opovržením od života a dějin, jež
jsou mu jen zbytečnou a nudnou hrou loutek.

Také lan z Wojkovicz a Otakar Theer,
vyšedší z této skupiny básnických symbolistů, jsou
illusionisty; jejich výlučné a artisticky tak
zajímavé dílo dává dvojí odpověď k otázce, pokud
české umění symbolistické a dekadentní dovedlo
uklidniti duchovní nepokoj složitých organisací
mládeže sensitivní a intellektualistické zároveň.
Jan z Wojkowicz vypěsti! svoji jemnou a
chorobnou sensibilitu dítěte poděšeného osudem a
básníka zraněného chimaerou snu k
svrchované subtilnosti, která dovede vycítiti skryté