xxxv

ÚVOD

krevného,bohatého, živého symbolismu objevily
se 'četné pouze přibližné paTalely, mechanické
dekorace, mrtvé, násilné, vynucené symboly. Nad
dav těchto symbolistů epigonů, z nichž na př.
Karel Babánek a Emanuel šlechtic z Lešehradu
spokojili se pouhou hrou melancholických nálad
doby úpadkové a Karel Nejč s Luisou Zikovou
řešili si v jich rámK:i beznadějně hrůznou
hádanku blížicího se skonu, vynikl vysoce Karel
Hlaváček, jemuž symbolism stal se přímo básnickým
osudem. Dvě tenounké knižečky veršů, jež po
Karlu Hlaváčkovi zůstaly, skrývají takměř celý
smysl české dekiadence, zobrazené tu se dvou
různých, ba protichůdných hledisek. V první
knížce jest pouhá hra s vyhranými sensacemi
výjimečného života a překu1tivovaného umění,
požitkářská rozkoš z přezralých darů pozdní
kultury, tichý pláč houslí nad vším navždy
ztraceným, nenávratným, marným, churavá
melancholie sténající v polotónech plachý sen o vyšší
možnosti života. V druhé knížce hlásí se jakoby
nový básník: do dvou, tří chmurných a
svrchovaně suggestivních krajinářských scenerií, do
dvou, tří velm~ ostře vyrýsovaných situací z
pověsti, do dvou, tří stálých, děsivě vyšklebených
mask z ballady sestilisoval tu důsledný
symbolista konci sně a přesně, břitce a plně svůj
smutek, svO'ji beznaděj, svoji jistotu nicoty. Všecky
duševní stavy, dramatisované tak tragicky
v těchto malých, trochu pathetických, trochu
zpěvných balladách, jsou prožity - nejen
básníkem samým, ale celým jeho rodem, celou jeho
ra<;ou: - málo kdo z mladých poetů dospěl tak
/:Jlízko k typickému.

III'