XXXII-

ÚVOD

stranně pojatého světa, zachyceného
podrážděnými smysly a chorobně vyvinutou citovostí, byl
črtán v drobných, nervosně nahozených
lyrických úryvcích veršovaného denníka dojmového,
který hned vyčerpával poslední zvukové
iugg·esce tradiční-ch rýmů a rhytmů, hned užíval
psychologických svobod volného, daktylického
verše. Škola, která r. 1896 manifestovala se
officie1ně v básnických příspěvcích i v
programmatickém doslovu jednotně sladěného
"Almanachu secesse", přijala za svá obě hesla, vržená
na ni od odpůrců s příhanou, hesla dekadence a
symbolismu, ražená ve Francii.

I naši úpadkoví básníci, související
vývojově s domácí skupinou pozdních
novoromantrků a s francouzským nejkrajněj ším křídlem
poesie parnassistní, přijali ideu zmaru, rozkladu,
smrti, zániku za ústřední princip života;
vyznávali ji nejen myšlenkou, citem a touhou, nýbrž
i smysly, nervy, pudy. Tíhnouce k světélkujícím
dojmům úpadkovým a k strašidelným náladám
chorobným, šeptali tito básníci, seskupení kolem
Jiřího Karáska ze Lvovic, své černé modlitby
nemoci, smrti, tlení, hřbitovů, hniloby, zpívali
zajíkavě a zoufale své zhnusené písně lásky
zrůdné a vražedné; ale recitovali též, při
svrchovaném svém zájmu o společenské a mravné
útvary neodvtatně zasvěcené zmaru, elegické bal1ady
zpuchřelé nádhery o feudálních rodech,
církevních svátcích, aristokratických zřízeních; budili
v souhlase s novoromantiky smysl pro
náboženskou poesii přísně katolického ritu a ohnivě
mystické touhy. PřichýliE se ke katolictví pro
dojmové bohatství jeho barev, jeho ritu, jeho
tra
III