XXIX

ÚVOD

davu suchých realistických genristů, kteří stávali
Imncem let osmdesátých se svými skizzáky před
kalnými a chmurnými výjevy velkoměstské bídy
a bolesti nebo před všedními krajinářskými výseky
mírně zvlněného a skrovně barevného českého
venkova. I on snažil se zachytiti co nejpřesněji
všecky nepatrné rysy rmutného a smutného
lidského bytí, vymezeného bídou, hříchem a smrtí,
ztráceje často smysl celku, !zákon souvislosti;
i on mísil vytrvale trudnou šeď a jednotvárnou
hněď, chtěje zpodobiti svůj }ihočeský domov.

Ale hned v počátcích odstiňoval se od svých
nerovnocenných druhů vyšším stupněm smyslové
vnímavosti, která vyssávala z reality všecky
polotóny, všecky odstíny, všecky barevné přechody;
hlubší schopností bolestných citových vznětů jevy
a scenami bolestnými; mocnějším pathosem
soucitných a vzdorných dum a úvah; slovem celým
impressionistickým sklonem svého nitra
vstoupivšího pokorně do služeb pokořené lidskosti. Tak
celé pětiletí hleděl básník Sova svým intensivním
a podrážděným zrakem do smazané, šedivé, mdlé
reality, která ho zraňovala a chvílemi odpuzovala
a zas do svého rozvráceného, rozbouřeného srdce
strá:dajícího všemi horečkami doby. Při tom
vytvářel nové, svrchovaně jemné vyjadřovací
prostředky básnické, onu řeč spolu nervosní a spolu
visionářskou podobnou květům, do jejichž jitřní
rosy padá bludný odlesk teskného měsíce; ony
obrazy plachého kouzla, které se dotýkají země, aby
nahlédly lépe do vzdušných výší; onen verš
naprosto neakademický, rušící ztrnulé zákony běžné
syntaxe a odrážej:ící každý náladový záchvěv
duší; onen volný rhytmus rozpínající svoje ši-