XXVI-

ÚVOD

stých a hlubokých zdrojů své zvláštní, přejemnělé
sensitivity, ze svého smyslu pro nervosní náladu
dnešního duševního a kulturního soumraku: toť
jeho měkce malované pastelly ženských hlav,
vzácné doklady intimního umění moderní
podobizny, toť několik vyjasněných, slunných krajin
jižního světa, ozářených takměř Goethovským
sluncem, toť některé z jeho starších dějinných a
legendárních evokací, majících nejen svalstvo a
kostru, ale i krev a nervy, toť několik
náboženských hymnů pathetické síly, zrozených z
nejvyššího zoufalství srdce nevěřícího.

Veškeré tyto rysy básnické tvorby, jež v
poslední době Machar sám příliš násilně stilisoval
do stcrojeného klassicismu, překonavšího
svrchovanou moudl'ostí křeče skonávajícího stnletí,
shromáždily kolem něho obec všech těch, kdož
přinášeli do básnictví vášeň pro realitu, schopnost
a odvahu analyse, krajní zájem pro přítomnost,
sklon k ironii a satiře, tu i osobní temperament
Macharův projevil nad to značnou moc
koncentrační. Pociťuje silnou potřebu útočiti a odrážeti,
nadán pronikavým darem kriticismu, touže přesně
vymeziti stupeň svojí odlišnosti od okolí, vrhl se
Machar na některá ustrnulá dogmata staršího
pokolení a na některá proslulá jména z nedávné
historie literární, jichž sláva sama byla již
dogmatem a přijímal pak s ochotným fO'zmarem
všecky polemické důsledky, z nichž záhy vyvinul
se zásadní boj obou básnických generací. Tu
methodou polemiky, jejíž mistrem se J. S. Machar
osvědčil, i přesnou methodou psychologické
kritiky, kterou někdejší poet parnassistické
rozkládající se nádhery, F. X. Šalda, učinil důsledným