XXII1

ÚVOD

dojmu. Tak zmizely nejen arkadické končiny a
\lrdinské scenerie oživované často bájeslovnými
postavami, nýbrž i vášnivé a vzrušené scenerie,
provázející hlubokými temnotami a bouřlivými
liniemi činy a vzněty lidských bytostí, které
tvořily i ich koncepční i tvarový střed; lidé ztráceli
se nyní v šíré přírodě jako podřízení součinitelé
uprostřed rysů, domněle všedních, ale krajinu
mocně charakterisuŮících. Odečte-li se několik
suše referujících a mechanicky skutečnost
okreslujících krajinářů veršovců, přim&kajících se
těsně k starší básnické generaci, kteří v širých
těžce oddechujících lánech, v odlesku nízkých
hájův, klidných zrcadlech rybníků, v mírné hře větrů
travinami a v hnědých zoraniskách snad příliš
hmotně milované české půdy nalezli vše kromě
odrazu svých duší, jest tu předem sytě a jistě
malující krajinář Karel Červinka, který svou duši
otrávenou nervosou a spleenem velkého města,
porušenou vzpomínkami na špitál, marně hojil
v pohorských pasekách, v hnědých souzvucích
vadnoucích polí, v nekonečném šumění lesů,
pozorovaných s primitivní láskou myslivce a ostrou
intuicí básníka. V některých partií.ch svých
prvních knih blížili se mu i oba vůdčí básníci
mladého pokolení J. S. Machar a Antonín Sova,
kteří nejen básnickou hodnotou své bohaté tvorby,
nýbrž j typičností opsané své dráhy vývojové po
celé desetiletí stáli v popředí svých současníků a
mladších druhů.

Také J. S. Machar nebyl roku 1887, kdy jeho
první svazek veršů vzbudil zároveň odmítavý
nesouhlas moralistů a dogmatiků i nadšené
soucítění mladého čtenářstva, důsledným novotářem