XIX

ÚVOD

ských, jež Jaroslav Vrchlický vyvolil si za vzor;
přinášeli však ji'ž, třeba jen v nejistých nábězích
a v kusých nápovědích, sliby nového umění
veršového. Svoje básně sti,usovali ekonomičtěji,
účelněji, zhuštěněji, třídili s větší úzkostlivostí slovól,
obrazy, veršové přízdoby; stupňovali místo
hromadění; ladili místo přehlušování; byli nikoliv
náhodou vesměs obdivovateli hudby, houslí.
kbvíru, harf, Chopina. Vybírali s význačnou
účelností také scenerie a dekorace; odvrátili se záhy
od renaissance ke gotice, od velkého freskového
umění k něze praeraífaelistů, od profanního hluku
k chrámové vznešené ztrnulosti a k osamělým
nocím němých hřbitovů.

Za touto technickou i scenickou změnou
skrývalo se odlišné pojetí života. Kdežto u jejich
vlivného předchůdce a mistra vždy znovu se ozýval
hymnus síly, vzmachu, vývoje, dithyrambus
smyslů, rozkoše, lásky, paian světla, zá'ře, ohně,
vyznávaly se verše těchto novoromantiků z mdlohy,
úpadku, klesání, z krisi nervních a sensitivních,
z hořkostí marné rozkoše, umdlévající lásky,
otráveného požitku. Erotika, která jest hlavni.
básnickou strunou všech tří lyriků plně představujících
tuto sIDupinu, Ota/wra Auřcdníčka, Jaromíra
Borcokého a Jaroslava Kvapila, snoubí se se zkázou,
se zmarem, s hořkostí, vyssává ze života všecky
jeho mízy a pak dle řádu krvelačných přesycených
dravců jej ubijí a odhazuje. Souhlasně zaujali
tito básníci i nové hledisko n5')oženské: místo
úplného indifferentismu ve věcech víry a příliš
snášelivého liberalismu v záležitostech svědomí,
vzdali se gotickému, polomystickému katolictví
v duchu ohnoveného středověku a nalézali tu

ll"