XVII-

NOVA ČESKA POESIE

přímo protichůdcem Nerudovým. Míjeje s
nechutí a neporozuměním současnou realitu, žil v
nepřetržité hypnose historického snu, aesthetické
fikce, mystického přeludu, vyhostiv se vlastními
sympathiemi i odpory ze své doby, překládal svoje
vystupňované dojmy, svoje jedinečné interisivní
nálady, svoje ztrnulé myšlenkové ekstase do
dávných dob, exotických krajů, romantických
kostymů a zmnožoval svůj životní pocit
vyvoláváním těchto složitých a umělých sensací. Do nich
utíkal tento mdlý snivec, tkvící bytostnými kořeny
v době dovršené a upadající kultury, před sebou
samým; a nenašed posléze klidu a úkoje v
chrámu nižádné civilisace, u oltáře nižádných božstev,
dovršil svou romantickou koncepci světa
závěrečnou ideí prchavé illuse, neproniknutelného
tajemství, nekonečné nirva.ny. Na této beznadějné
pouti za poslední odpovědí skřížily se kroky
stárnoucího Julia Zeyera, jenž celé žití strávil mezi
cizinci mluvícími týmž nářečím jako on, se syny
mladé generace básnické, dojmově a citově zcela
jinak organisované, která po přesycujícím kvase
positivismu a únavné hostině naturalismu stanula
tam, kde končil naivní romantism.

Debutní údobí mladé české poesie
devadesátých let značeno jest postupným, vždy radikál"
nějším odlučováním se nových básníků od
generace předcházející, s níž souvislost z počátku
nebyla vŮJbec porušena. Novoromantičtí lyrikové,
kteří na sklonku let osmdesátých a na prahu
následujícího desítiletí přihlásili se drobnými
sešitky poloerotiekých, polodekoračních veršů, byli
na první pohled čistokrevnými epigony poesie
Jaroslava Vrchlického a oněch básníků francouz-