XVI-

úVOD

synthesi, zaujímaly ke generaci předcházející
dlouho stanovisko ne-li nepřátelské, alespoň zcela
odmítavé. Proto uvědomili si představitelé jich
dosti pozdě, že aha směry byly velmi výrazně a
hotově praeformovány ve dvou zvláště
význačných zástupcích staršího pokolení básnického;
jakmile však zjištěna byla tato vzájemná affinita,
stali se oba velcí předchůdci nové české poesie,
Jalt N eruda a Julius Zeyer, tito přísní samotáři
v době společenských banalit, vroucími miláčky
mladší literární generace.

Již v ranních začátcích básnické své dráhy,
v pusté době epigonské romantiky a hlučné
v5eobecné fráse, jevil se Jan Neruda analytikem a
realistou. Význačný sklon k nelítostné pitvě
vlastního nitra, bojujícího v tvrdé výzbroji chmurné
misanthropie a drsného skepticismu se životem,
nedovedl básník přes všecky uměle zladěné
úsměvy šťastnějších chvil zakrýti v nižádné své lyrické
knize; původní ostrý a přesný smysl pro živou
a mnohotvárnou reali tu moderního českého,
především pražského světa, otupěl ~e arciť zvolna
v lehké technice drobných genra a v mělkém toku
lehounce žvatlavé .ca1useri,e; leč celá osobnost
básníkova, ssající všemi póry plině a vděčně, oddaně
a neunavně mízy i jedy přítomnosti, úplně
lhostejná k historické a exotické dálce, přeměňující
drsnou a syrovou rudu všední skutečnosti v ostře
a ryze ražené mince slovesného umění, jest
podnes příkladným typem, významným pro další
básnické generace.

Julius Zeyer, k němuž se právem odvolává
druhá skupina synthetisujících romantiků, byl

II