Nová česká poesie, objímající dnes více než
patnácte let básnického našeho rozvoje, zdá se při
všech vnitřních protikladech ideových svých
směrů, při veškeré různosti umělecké své techniky,
při krajní odchylnosti svých tendencí, při bohaté
odlišnosti svých vzorů, spíše různotvárným
souhrnem nespojitých děl, vytvořených cele
individuetními osobnostmi, než organickou jednotou
uměleckou a vývojovou. Ale hlubší pohled do
zastřených a ukrytých genetických zákonů nové
té veršové tvorby, na níž zúčastněni jsou
dnes skoro stejnou měrou pevně vyhranění
básníci čtyřicetiletí jako nejistě hledající
dvacetiletí experimentatoři, zjeví, že tato všecka díla
vyčerpávající nejrůznější a nejskrytější možnosti
básnictví lyrického a vyhýbající se takřka
důsledně epice, že tyto knihy vzněcující tak různé hry
dojmů ,uměleckých a rozšlehující tak rozdílné
blesky ideí, jsou přece jen výrazem organicky
jednotného pokolení, jež od počátku devadesátých
let s důrazným odhodláním a s vytrvalou energií
hlásilo se o vůdčí podíl na českém duchovním
životě. Ať znepokojovala tato generace, tak
nakloněná k břitké analyse, k trpké skepsi a k
zachmui"enému pessimismu, svoje svědomí otázkami