6

V lyrických těchto básních, střídajících
nejrůznější nálady a rozmary, můžeme při důkladnějším
studiu rozeznati dvojí sloh poetický. }edny - a k nim
náleží veškerá čísla, piíejatá ze staršího "Hřbitovního
kvítí" - libují si v básnické refIexi: ostře pozorující
a pronikavě vnímající pohled poetův déře se neúprosně
takřka k jádru všech zjevů, kdež doplňován jest
soudícím, vyšetřujícím a hodnotícím inteHektem. Jan
Neruda v těchto skladbách, jimž chybí jak barvitá zdoba
obrazová, tak lehký rhytmus písňový, úmyslně
potlačuje živel citový, aby zdůraznil své složité,
důmyslné a všestranné nazírání rozumové: každý zjev
se tu stává problémem; přírodní dění vyšetřuje se
stále ve vztazích k člověku a k spokčnosti. Zde mluví
k nám z Nenidy básník rdkxivní, jenž pak právě
po deseti letech r. 1878 dostoupil vrcholu "Písněmi
kosmickými". Zcela jiného rázu jest druhá skupina
lyrických básní z "Knih veršů", kterou zastupují zvláště
oddíly "Z kraje", "Elegické hříčky" a "Mé efemerky".
forma jest mnohem Iehčí, zpěvnější, živější; obrazy
a metaforami není šetřeno; prViek citový rozhoduje.
Ovšem i zde vychází básník od původního a
bezprostředního postřehu, jenž má nejčastěji zaměřeno k
některému zjevu přírodnímu, k nějaké scenerii krajinné,
k té oné hře barev, světel a vzduchu pod širým
nebem, avšak tentokráte nepřipouští básník ke slovu
svého pátravého a posuzujícího rozumu. Veškeré
zjevy v Ipřírodě pojímány jsou jako obdoby a
podobenství srdce poetova; barevné a malebne dojmy
oceňují se jako průvodní zjevy vnitřního dění v duši
umělcově; smyslové vzruš'ení i citové rozvlnění mluví
o jednom a témže. Nalezl-li Neruda, jenž po vzoru
Celakovského a Erbenově po:corně studoval poesii
prostonárodní, prvky podobného paral1elismu mezi
přírodou a lidským srdcem již v písni lidové, naučil se
vlastnímu 'kouZlu tohoto shIedávání hlubokých obdob