ryzí lyrika, na př. těžce zádumčivá meditace,
nadepsaná "Romance o Černém jezeře", jež i složitou a
vážně pádnou stavbou slok vymyká se všemu
básnictví výpravnému. "Romance o jaře 1848" neb
"Balada o polce" jsou v podstatě zálibně a široce
rozvedená čísla malebného popisu, v nichž básníkův zájem
málo dbá o skrovničký děj a úplně o dekorační hru,
o rozmarnou směs pohybů, barev, světel. Tu vidíme,
jak Nerudův zvláštní smysl pro zevní malebnost,
který z něho učinil tak znamenitého cestopis ce a tak
svěžího oživovatele staré Prahy, nedal se ničím
utlumiti a pronikal i tam, kde básník v podstatě sledoval
zcela jiné zámysly. Zvláštní touto směsí živlu
lyrického a výpravného, částí dějově vzrušených a
pohodlně popisných, stručně naznačujících nápovědí a
arabeskových vložek uvedena jest do "Balad a
romancí" slohová rozmanitost a živost, svědčící o ryze
umělecké povaze Nerudově.

Ale hlavní otázka, již si položil Neruda nad
"Baladami a romancemi", zněla asi: Jaké stanovisko
zaujmu k životu, abych pro vnitřní své zkušenosti
užívati mohl starých forem balady a romance? A
odpověď. kterou si ovšem mohl dáti jen sladký
mudřechumorista, byla: stanovisko prostého, naivního
člověka z lidu. Jen takto získal Neruda pro svou knihu
onu zmíněnou nutnou ilusi, bez níž balad a legend
nelze chápati. Čím Neruda více uzrával, tím se u
něho mocněji jevila touha vrátiti se k dětství, k jeho
prosté víře, k jeho citové bezprostřednosti,
neporušené přílišnou rozumovou kulturou. Již v
"Loretánských zvoncích" r. 1859 napsal významné verše "a
k prso um jsem si sáhnul -- rád bych to velké srdce
zsa ve srdéčko stáhnul!" To se mu v "Baladách a
romancích" namnoze podařilo. Našel tú prostičkou víru
zbožného děcka vychovaného v legendách,
obřadech, zkazkách katolické církve, onoho zvědavého
a tklivého hošíka ze "Svatováclavské mše". Pro
Ne
11