nových, především však v Erbenově "Kytici" dochází
romantický názor o baladě ztělesnění. Od těchto dob
jsou české balady prosyceny duchem vážným,
chmurným, až tragickým; předvádějí člověka v těsné
souvislosti s přírodou; zpodobují osudné a významné
vztahy jeho života; berou svoje náměty, obrazy
i obraty z básnictví lidového. Mezi českými baladiky
vyniká Čelakovský okouzlující silou v podání ovzduší
přírodního; temný a rozervaný Kalina, v lecčems
Biirgerovi podobný, dramaticky vzrušeným
vypravováním a silně procítěným názorem mravním; klasik
pak české balady Erben hlubokou etickou ušlechti·
lostí, která dovede velké konflikty vyrovnati smírně
ve smyslu vyššího mravního řádu, dále pečlivou
psychologií postav, uměním syté nálady, darem jadrné
a plné stručnosti jazykové.

Erbena vyvolil si za svého mistra již mladý
Neruda; i kdybychom neznali XXI. čísla "Hřbitovního
kvítí", kde se Neruda hlásí k pěvci "Kytice" s
vděčným obdivem, nemohli bychom o tom pochybovati.
Jako člověku líbila se Nerudovi u Erbena jeho
hluboká lidumilnost, objímající láskou a soucitem
všecky trpící a strádající; jako umělec, jenž se všemožně
snažil zhostiti se upřílišněného subjektivismu svojí
rozpoltěné osobnosti, podivoval se Erbenově mocné
a výrazné předmětnosti a věcnosti; jako básník toužil
se naučiti jeho úsečnému, plnému plastickému
výrazu, který stupňoval ještě hutnou jadrnost mluvy
lidové. Baladistou z Erbenovy školy prokázal se
Neruda hned v "Knize veršů výpravných" velké své
třídílné sbírky z r. 1867. Není tu ovšem zcela ještě
věren českému svému učiteli, nýbrž pokouší se také
o epiku v slohu tehdejšího největšího básníka
francouzského, Viktora Huga, a podává ve volném
výběru látek i myšlenek výpravné úryvky z dějin i
pověstí, aniž v nich dochází zvláštního svérázu. Naopak,
nejlepší balady z "Knih veršů", na př. "Mrtvá
ne
8