tavou lyrikou, podal hned v prvním svazku
"Poetických besed" krásný příklad poesie výpravné: zahájilf
sbírku "Baladami a romancemi".

Z Nerudových šesti veršových knih přimykají se
"Balady a romance" nejtěsněji k básnické tradici
české a tím nejpřesněji naplňují kritický požadavek
pozdějších let Nerudových, aby národní básník byl
pokračovatelem a dovršovatelem svých předchůdců,
kteří z bohatství národního ducha tvořili slohem
národním. I položil si Neruda v "Baladách a
romancích" podstatně jiný úkol než v předchozí básnické
sbírce, v "Písních kosmických" (1878). Závodě ve
výmluvných hymnách, ódách a meditacích o vesmíru
se světoobčanskou myšlenkou a s rhetorickým
slohem mladého tehdy Jaroslava Vrchlického, Neruda
uchýlil co nejdále od starší básnické tradice české;
nyní však zcela určitě a vědomě řadí se k českým
básníkům, kteří prosté a přece těžké umění
baladistické přivedli k dokonalosti a zároveň naplnili
pravým duchem národním.

Balada i romance - ani u nás nečinili přední
pěstitelé epických těch druhů přísného rozdílu mezi
oběma - těšily se v naší novočeské literatuře od
samých prvopočátků nemenší oblibě než v sousedním
písemnictví německém, odkud voleny vzory, slohové
pokyny, ba i předlohy a látky. Dokud sledovali čeští
spisovatelé činností svou ja~o hlavní účel získati
literaturou lid pro jazyk a národnost, hodil se jim'
k tomu znamenitě prostonárodní ráz balady; později,
když v romantickém duchu toužilo se i naše
písemnictví obroditi lidovou písní, pověstí, naivní věrou,
uvítalo v baladě onen básnický druh, který
nejvydatněji čerpá z těchto zdrojů, a naši vůdčí spisovatelé
Jungmann, Safařík, Čelakovský, Erben zabývali se
se zálibou i láskou baladami i romancemi. V prvním
předjungmannovském období naší poesie, kdy za
mistra baladického slohu byl považován Sebestián Hněv-