po malé přestávce. "Jak podivno, že maji květiny
takový život jako my lidé. Na př. konopě, kdož
by si pomyslil, že se musí poskoné i hlavatice
dohromady sít, aby oboje rostlo a užitek
přinášelo, a že se poskoné po vyprášení, aneb jak
obyčejně říkáme po pojímáni již trhat může, kde
hlavatice teprv o Jiljí :..; trhá. Můj milý Bože 1
všecko chce k svému, jak člověk, tak to
nerozumné zvíře i to kvítí. Nemá-li, co by rádo, umře,
uvadne. Můj otec, dej mu Pánbůh věčnou slávu,
říkával nám, že je to u všech květin jako u konopí,
že musí být mužská a ženská, by rostla ,a nezašla.
Jak krásné to je, když si pomyslím, že se to kvítí
miluje, jako lidé, a že si rozumí j věru, jak na to
zpomenu, bojím se které utrhnout. abych mu tu
krátkou radost nezkazila. Na jaře, když stromy
kvetly, vichr se strhl a větve k sobě skláněl,
říkával nebožtík otec: "Děti, bude hodně ,ovoce,
stromy se líbají."

Tou řečí došli jsme k fabrice u města, a žena
rozloučÍvši se ode mne, vešla tam. A ten lid musí
ve tmě zajít, pro ten nemáš světla, duše svatý I?
pomyslila jsem sobě.

"č. V.," z S./III. 1847, Č. 19. 20.

84