dřejšího, nebyly s tolika pověrami smíšené, jakých
obyčejně takoví doktoři užívají. Na cestě našla
jsem slzičku, kvítko mi zvláště milé, an mi vždy
blažené chvíle na mysl uvádí. Jako dítě, když
jsem s mojí babičkou na procházku chq,lívala,
kdykoliv jsem slzičku našla, tázávala se mne:

"Nezapomněla jsi ještě, co jsem ti o tom kvítku
povídala ?"

,,0 nezapomněla, já to umím dobře povídat,"
a na babiččino pobídnutí začala jsem vždy: "Když
židé Pána Krista na kříž přibili, stála jeho matička
pod křížem a hořce plakala, takže jí potůčkem
slze na zem padaly a tam se s krví smíchaly,
která tekla z ran jejího miláčka. Pán Ježíš umřel,
a po celém světě stala se veliká tma. Země se
otvírala, skály se bořily, ptáčkové v povětří umí·
rali, a na lidi přišel velký strach. Když ale zase
sluníčko vysvítilo, stál pod křížem chumáč
takových kvítků, vyrostlých z krve a slzí. -Ty
červené lupínky jsou krev Pána Ježíše, a ty bilé
perličky jsou slze Panny Marie."

"Proto ji mus:š vždy políbit," dokládala
babička a já s uctivostí poručení její vykonala. A
proč ne? - vždyť líbáme obrazy ze dřeva a
kamene, práci to rukou lidských, proč bychom
neměli s nábožností kvítko políbit, jenž uděláno
rukou Páně-?

Skoro mlčky došly jsme k sadům na cestě
ležící vesnice, u nichž skoro u každého záhon
konopě naset byl, aby nemuseli sedIác:i provazy
kupovat, jak mi žena povídala.

"Jak Pánbůh ten svět krásně zřídil," začala

83