kráte v staré jedné knize zazn~menánu čtla. Za
času knížete Spytihněva kopalo p1-ý se tam zlato,
stříbro, železo a měd, ale bohatstvím zmarnělý
lid začal penězi plýtvat a hřešít. Nosili prý u
dlouhých kabátů zlaté fDClflíky a ženy jejich se zlatem
leskly; hodování a,;.Yeselí nebylo konce, a dukáty
plnými hrstmi rozhazovali. Tu je Pánbůh potrestal.
Prameny, z nichž se jim bohatství hojně prýštilo,
se ztratily a více '~e neukázaly, takže se brzy pro
nouzi do hor utéci museli. Dlouho na to koupil
si svobodu hornickou Bartoň Svatoň ze Svato.
ňovic a dal kopat. Ale každého ze šacht mrtvého
vytáhli. Lid nemyslel jinak, než že se v tom
ukazuje prst boží, a žádný do šacht nešel. Teprv po
padesáti letech začali a dokopali se uhlí, což se
tam (v Svatoňovicích) po tu dobu kope.

"Ale vy povídáte," přejmula jsem opět řeč,
"že čert jen ženy svádí; já myslím, že nejsou muži
o níc lepší, ba některý je marnější ženy."

"Já je nezastávám, kdyby sami na marnost
netrpěli, ženám by to nedovolili. Mohla by se
žena aneb dcera opovážit a navěsit bláznových
flandrů na sebe, aneb ·začít dokonce cizí kroj, já
bych s ní nešel do kostela za všecky peníze.
Kdyby se jen několik mužů tak opřelo, že by jim
přestala chul na parádu I"

• "To je těžká věc; třebas byl i muž pánem
v domě, ženy mívají někdy tvrdé hlavičky."

"Nu tedy bych to s ní strhal."· .

"Ale, ale, ~do. pak bude tak mluvit I Dobře,
že. nás tu nikdo'J:\eslyší; kdyby jste se ve velkém

69